Luna

4. Tým snů

Dorita mě přivedla po celé základně a ukázala mi pokoj. Mám tu holku ráda. Fakt. Když jsem si vybalila věci a dala kotě do pelíšku, spadla jsem na postel a díky únavě na ní usnula.

Probudila mě velká rána. Vyletěla jsem do sedu a koukala na hodiny. Je pět. Spala jsem dvě hodiny. Výborně. Vysoukala jsem se na nohy a rozespale došla ke dveřím. Otevřela jsem je a vykulila oči.

Před dveřmi byli naházené krabice přes sebe do do tokové hromady. Hromádka se pohla a z pod ní vylezl nějaký mladík. Postavil se na nohy a začal kolem toho neštěstí vyděšeně chodit. Zavrtěla jsem hlavou.

"Co se tu stalo?" zeptala jsem se ho. Jeho pohled spočinul na mě a já si uvědomila, že na sobě mám jen tričko, které mi jen tak tak zakrývalo zadek.

"Nesl jsem ty krabice k Jonnymu a zakopl jsem. Zabije mě, jestli jsem to zničil." vyšiloval a přitom si mě pořádně prohlížel. Naštěstí jsem pořád měla paruku a čočky, takže odhalení zažehnáno.

"Prosím tě, uklidni se. Chvilku počkej." řekla jsem mu. Nejistě kývl a já zmizela ve svém pokoji. Oblékla jsem si černé legíny, černé úzké tričko, černou koženou bundu, moje černé kožené rukavice a černé boty na jehlách. Vlasy jsem si skontrolovala. Výborně, všechno v pohodě. Můžu jít. Vyšla jsem ven k mladíkovi.

"Ty jsi agentka?" zeptal se mě. Kývla jsem.

"Ale jsem tu nová." doplnila jsem ho. Zohla jsem se a vzala jednu z krabic do ruky. Otevřela jsem jí. Uvnitř byli nějaké součástky do strojů. To je nerozbitný. V pohodě.

Poskládala jsem všechny krabice a skontrolovala obsah. Když jsem byla hotová. Mávla jsem na mladíka za mnou, co mě celou dobu pozoroval. Strčila jsem mu pět krabic do ruk a sama si zbylých pět vzala.

Šli jsme chodbou a došli až k výtahu. Nastoupili jsme a výtah se zavřel.

"Dobrý den agentko Douffová a pane Maxi. Kam to bude?" ozval se nám nad hlavou ženský robotický hlas.

"Co jsi zač?" zeptala jsem se toho.

"Jsem umělá inteligence. Mé jméno je Pama. Jsem po celé základně a mým stvořitelem je pan Max." řekla mi. Aha. Koukla jsem na Maxe.

"Ty?" optala jsem se. Kývl.

"Jistě. Nejsem zrovna nejchytřejší, ale tohle se mi opravdu povedlo." pochválil se. "Jak se jmenuješ?" zeptal se mě poté.

"A není to jedno?" ušklíbla jsem se. "Stačí agentko Douffová."

"Jasně. Jsem Max." odbyl mě. "Pamo, šesté patro prosím." řekl a výtah se rozjel nahoru.

Po chvíli se zastavil a my i s krabicemi vystoupili. Šli jsme chodbou a vešli do obří laboratoře. Pohledy všech přítomných se stočili na nás. Protočila jsem očima a krabice dala na místo, kam měli přijít. Usmála jsem se, mrkla po všech pracovnících a šla ke dveřím.

"Tak pá. Musím letět." houkla jsem na Maxe a opustila místnost.

Už zhruba hodinu bloudím po patrech a snažím se najít Doritu. Zatím marně. Unaveně jsem zahla za jeden roh a do někoho narazila. S žuchnutím jsem spadla na zadek.

"V pohodě?" zeptal se mě ten dotyčný. Vzhlédla jsem k němu oči. Byl to vysoký černovlásek v černé uniformě a šátkem přes pusu. Pomohl mi vstát a já si ho dál ohromeně prohlížela. Vnitřně jsem zaklela, když jsem si uvědomila, že pořád čeká na odpověď.

"Jo, v pohodě. A ty?" zeptala jsem se a spojila rty do úzké rovné linky.

"Prosimtě, vždy si se mnou ani nehla. Jsem víc v pohodě, než je zdrávo." ohradil se naštvaně, ale v jeho očích se zajiskřilo pobavení.

"Jsem agentka Douffová. Ty?" zeptala jsem se. Projel mě pohledem.

"Proč máš rukavice?" zeptal se zase on mě a já lehce zrudla.

"Jen tak. Teď odpověz na mou otázku." obořila jsem se na něj. Opět si mě prohlédl a odfrkl.

"Ty rukavice nemáš jen tak. Máš je z nějakého důvodu a já si to tvé tajemství zjistím." přísahal mi a rozešel se pryč. "A jsem Peter Fernn." dodal, než mi zmizel ze zorného pole.

Zamrkala jsem. Tak jo. Vydala jsem se chodbou rovně a konečně se tak dostala k pokoji Dority. Zaťukala jsem na dveře a čekala.

"Kdo zas?" optal se rozespalý hlas. Zřejmě jsem jí probudila.

"Tady tvá nejhorší noční můra." ozvala jsem se jí na zpět. V tom se dveře otevřely a v nich stála unavená indiánka.

"Co tady děláš, Luno? Potřebuješ něco?" zeptala se mě. Kývla jsem.

"Dnes mě máš přeci představit ostatním členům našeho týmu." řekla jsem a zkřížila si ruce na prsou.

"A to jsi nemohla ještě hodinku počkat?" zeptala se.

"Ne. Nechce se mi tě budit v sedm večer." řekla jsem jí trochu naštvaně.

"Cože? Ono je šest? Já zaspala." křikla, vběhla do pokoje a během chvilky byla zase zpět. Tentokrát však oblečená a učesaná. "Jdeme."

A tak jsme šli zase chodbou k výtahu, vyjeli do pátého patra a hnali se do velké místnosti. Byla plná moderní nábytku a byl to takový mega obří obývák s kuchyní v jednom.

"Pamo, zavolej všechny do obýváku. Rychle." křikla indiánka po umělé inteligenci.

"Ano." hlesla Pama. Dorita čekala u dveří a já přešla k velkému prosklenému oknu. Krajina venku byla osvícená zapadajícím sluncem a mě přepadlo zoufalství. Ach, mami a tati, moc mi tu chybíte. Škoda že už nejste na tomto světě.

V tom dovnitř vpadl celý tým. Všichni si posedali na gauč a já se na ně otočila. Byli tu jak Max, tak i Peter.

"Takže vážení, tohle je Luna. Je novou posilou v našem týmu." představila mě indiánka a já ji věnovala vděčný pohled.

"My víme." hlesli oba mladíci zároveň. Ostatní překvapeně nadzvedli obočí.

"Už jsem s agentkou Douffovou měl tu čest." objasnil Peter.

"Já též." přidal se Max a já protočila oči.

"No tak fajn. Představím ti ostatní. Ten s dlouhými meči je Rolan X." řekla a ukázala na mladíka s fialovýma očima na konci sedačky. "Ta holka vedle něj je Zachara." ukázala na modrovlásku. "Ten vedle je Herry Mouren. My mu říkáme Stín." pokračovala. "Chytrolína Maxíka znáš a Smrtku taky." ukázala na oba mladíky. Zastavila jsem pohledem na Peterovi. Smrtku? Proč mu tak říkají. Vypadá sice strašidelně, ale mě to spíš přijde krásné. Je to jeho osobité kouzlo. "A pak jsou tu dvojčata Kaja a Orion." představila poslední. Kývla jsem.

"Jsme dokonalý tým snů." řekla jsem a všichni jsme se začali smát. Teda až na Petera. Co mu zase je?

Ahojky zlatíčka. Další kapitola tu. Snad jste se na ni těšili.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤