Luna

5. Výcvik

Další půl hodiny jsme si povídali a pak se přemístili do tréninkové místnosti. Dvojčata a Peter odešli, zatímco zbytek zůstal. No a jako na potvoru jsem za trenérku dostala Zacharu.

"Začneš ty nebo mám já?" zeptala se mě, když jsme stáli naproti sobě. Ona měla v plánu použít svou moc, zatímco já měla na obranu jeden z mých mečů. Stisk na rukojeti jsem zesílila a usmála se.

"Začni." řekla jsem jí. Téměř nepatrně kývla a z jednu ruku natáhla před sebe. Uslyšela jsem zvláštní zvuky. Skoro jako sklo. Přede mnou se najednou začali ze země objevovat obří modré krystaly.

Včas jsem vyskočila do vzduchu, udělala piruetu a mečem zničila krystal, který mě chtěl chytit za nohu. Ladně jsem dopadla před krystaly a mrkla.

Všichni byli v šoku. Dokonce i modrovláska přede mnou. Protočila jsem meč v ruce a připravila se na další várku krystalů.

A taky že jo. Zachara se rychle vzpamatovala a pomocí obou ruk se mě snažila krystaly dostat. Tohle je marný holka. Mě nikdo neporazí. A meč z měsíčního prachu taky jen tak něco nedostane.

Všem krystalům jsem se hbitě vyhla, skoro všechny rozdrtila mým mečem a zbytek jednoduše využila k protiútoku. Musím uznat, že mi to fakt šlo a to jsem asi dva měsíce necvičila. Zajímavé.

Když jsme po pár minutách skončili, ze mě i Zachary kapal pot a lapali jsme po dechu. Došla jsem k ní a chytla jí za rameno.

"Jseš dobrá." uznala jsem a usmála se na ni. Koukla mi do očí a taky se jemně usmála.

"Ty taky. Na to, že nemáš schopnosti, jsi si vedla opravdu dobře." odpověděla mi na to. Zahyhňala jsem se.

"Dva měsíce jsem necvičila, takže tohle ještě nic nebylo." prozradila jsem jí. Tentokrát se zasmála ona.

"To je vtip? Byla si fakt dobrá. A věř mi, že to neříkám každému. Popravdě je to poprvé, co to někomu říkám, tak si toho važ." pověděla mi přísně, avšak s jiskřičkami v očích. Zavrtěla jsem hlavou, vzala si ručník, schovala meč na záda a vyšla z místnosti, kde ještě pořád čuměl zbytek týmu v němém úžasu.

Proběhla jsem chodbou, vyjela výtahem a doběhla až do mého pokoje. Zamkla jsem za sebou dveře a zhodila ze sebe propocené oblečení. Jen ve spodním prádle jsem se šourala po pokoji. Z vlasů jsem si sundala paruku a došla do koupelny.

Po hodině jsem vyšla ze sprchy a zívla. Oblékla jsem si svou originální noční košilku a rukavice. Vyndala jsem si čočky a lehla si do postele. Přitulila jsem se k Mikymu a únavou se propadla do říše snů.

Vzbudila jsem se až ráno a protáhla se. Kolik je? Můj pohled spočinul na hodinách. Šest. Fajn. Vstala jsem z postele a šla ze sebe udělat člověka.

Vlezla jsem do koupelny a oblékla si modrou halenku a černé legíny. Obula jsem si tenisky, nasadila si paruku, dala si čočky a nanesla na obličej trochu make-upu.

Pohladila jsem Mikyho a dala mu nažrat. Odemkla jsem dveře, vyklouzla na chodbu a zase za sebou zamkla. Potichu a neslyšně jsem šla do jídelny.

Otevřela jsem velké dveře a všechna pozornost se přesunula na mě. Naštěstí jsem si toho nevšímala, ignorovala slintající chlapy, který mi čuměli na prsa a zadek, a s jablkem, které jsem si cestou vzala, si pak sedla k indiánce.

"Ahoj." řekla jsem jí a s chutí se zakousla do červeného jablka.

"Čau. Viděla si ty chlapy? Všichni tě slíkají pohledem a nemůžou z tebe spustit oči." řekla mi Dorita. Zasmála jsem se.

"Těch si nešlo nevšimnout. A je velmi těžké je ignorovat, ale už je to tak. Nemám zájem ani o jednoho z nich. Nejsou můj typ." obeznámila jsem jí. Tentokrát se zasmála ona.

"Aha. A jak vypadá tvůj typ?" zeptala se mě.

"Vysoký, statečný, věrný a tajemný." hlesla jsem tiše. Indiánka se zamyslela.

"To může být opravdu hodně osob. No nic, třeba mi jednou řekneš, kdo přesně to je. Ale teď tě nebudu trápit. Včera si prošla testem a uspěla, takže jdeš dnes s námi na misi." obeznámila mě se situací, dojedla svou snídani a odešla. Taky jsem dojedla a opustila jídelnu.

Cestou zpět do pokoje jsem potkala Petera. Opět s šátkem přes pusu. Byl opřený o mé dveře do pokoje a koukal na mě.

"Ahoj. Potřebuješ něco?" zeptala jsem se ho a stoupla si před něj. Vzdychl a zavrtěl hlavou.

"Nejsem tady, abych tě o něco žádal. Chtěl jsem ti jen říct, že v téhle misi budeš hrát důležitou roli." šeptl mi do ucha.

"Jakou?" optala jsem se.

"To je ten problém. Vylosovali mě a tebe, prý máme hrát manželský pár. Nastěhujeme se do jednoho domu a budeme špehovat naše sousedy." vysvětlil mi to rychle. Aha. Počkat. Co? Manželský pár?

"To snad nemyslí vážně?" vykřikla jsem rozčileně. Peter mi ihned přiložil prst na pusu.

"Tiše. Tady mají i stěny uši." řekl mi vážným tónem černovlásek. No vlastně takhle mluví pořád. Asi nezná jiný tóny než vážný. Kývla jsem.

"Půjdeme ke mě. Když už jsi tedy tady." řekla jsem tiše. Černovlásek odstoupil dál, já otevřela dveře a oba jsme vešli dovnitř.

Zamkla jsem za námi. Vzala jsem si Mikyho do náruče a uklidila prázdnou misku od granulí. Peter si sedl na židli a pohledem skenoval celý můj pokoj.

"Co tak koukáš?" zeptala jsem se ho. Byla jsem trochu naštvaná. Vážně nesnáším, když někdo čumí po mých věcech. Mám pak takový pocit, že přijde na mé tajemství.

"Ale jen tak. Máš to tu hezké." řekl rychle na svou obranu. Hm. No tak fajn. Pro jednou nebudu řešit to, že mi někdo lže do očí.

"Dobře. Vysvětli mi, proč bychom měli sledovat nějaký lidi. Jsou snad obvinění z vraždy?" optala jsem se a dívala se mu přitom do očí. Chtěla jsem být svědkem jakékoli změny v emocích. Bohužel. S černovláskem to ani nehlo.

"Ne, ale podle signálů zaznamenaných na našich radarech, kamerových záznamech a Miriaminých zdrojů, mají u sebe velmi mocnou zbraň." objasnil to s kamenným výrazem ve tváři.

"Jak mocnou?" optala jsem se.

"Tak mocnou, že kdyby jí spustili, odpálili by půl planety." řekl a mě se zadrhl dech v krku. A sakra. Tak to je zlý. Musíme tu zbraň dostat, i když to znamená, že já a Peter budeme předstírat manželský pár.

Ahoj zlatíčka, snad se vám kapitola líbí.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤