Luna

3. Kdo že jste?

Ráno jsem se probudila a protáhla. Noc byla dlouhá, ale i tak se to nezdá. Postrčila jsem Mikyho trochu na stranu a slezla z postele. Došourala jsem se do koupelny a udělala si ranní hygienu.

"Tak jo, dneska to vypadá na procházku lesem." řekla jsem si, když jsem se podívala z okna. Usmála jsem se a šla si udělat snídani. Přesněji mysli a ovocný čaj.

Najedla jsem se a oblékla si tričko a džíny a obula si tenisky. Do bot, kapes a za pásek jsem si schovala tři dýky, bambitku, střelné zbraně malé ráže a na záda si připla dva ohlé assassinské meče a železnou tyč. No co, jistota je jistota. Nasoukala jsem se do dlouhého černého kabátu a opět si nasadila paruku a čočky. Nesnáším to, ale nikdy nevíte, koho v lese potkáte.

Vyšla jsem ven, zamkla, slezla dolů a rozběhla se mezi stromy. Během chvilky jsem se objevila na malé mýtince. Sedla jsem si na pařez a do ruk si vzala sedmikrásky, ze kterých jsem začala plést věneček.

Ozvalo se písknutí a mě vypadl věneček z ruky. Ohlédla jsem se a na kraji lesa uviděla dívku. Stála opřená o strom a vypadala jako nějaká indiánka. Vstala jsem a ona došla až ke mě.

"Jsem Dorita. Pocházím z kmene aijong, ale to momentálně není důležité. Důležité je, že tě potřebujeme." řekla mi a nabídla mi ruku. Tu jsem ale nepřijala.

"Kdo že jste? A proč mě potřebujete? Vy a kdo?" optala jsem se nedůvěřivě.

"Jsem tady jako zástupce naší společnosti. Ta společnost se jmenuje Girindell. Je to něco jako základna plná agentů a superhrdinů. No a naše šéfka si myslí, že by ses nám hodila na pozici tajného agenta." řekla mi.

"Aha. Takže pokud to dobře chápu, hledáte obyčejné lidi bez schopností na práci agenta v té vaši společnosti?" zeptala jsem se. Kývla.

"Ano, přesně tak. Sice nemáš schopnosti, ale i tak se nám hodíš do týmu. Pokud bys chtěla." vyzvala mě. Nemám schopnosti? No tak to se šeredně pletete. Teprve poznáte, co jsem zač.

Najednou se za ní objevilo cosi odporného. Byla to hnusná tříhlavá lvice s hadími ocasi. Fuj. Dorita se otočila a překvapeně zalapala po dechu.

"Co je to?" zeptala jsem se jí. Jestli existuje takových potvor víc, musím jít s ní, ať se mi to líbí nebo ne.

"Asi nějaká další pokusná hračka Alouva." odpověděla rychle. Aha. Tos mi toho řekla, ti povím. Monstrum se přiblížilo a skočilo do vzduchu. Vzdušný útok? Tak to je osudová chyba.

Vytáhla jsem si z boty bambitku a třikrát vystřelila. Každá střela prošla hlavou a mozkem toho zvířete. Padlo to kousek za námi a nehnutě leželo. Obrátila jsem se k tomu a i s Doritou jsme k tomu přišli.

"Ještě mu změříme pulz." řekla jsem jí a do každé hlavy ještě jednou vystřelila. Poslední ránu jsem zamířila na místo, kde má být srdce. Tak tohle nerozchodíš. "Bez pulzu." obeznámila jsem brunetku a schovala zbraň.

"Jsi drsná. Vážně by ses nám dost hodila. Kdyby sis to rozmyslela..." ani to nedořekla a já ji rukou zastavila.

"Ano, rozmyslela. Jdu s tebou. Nehodlám tady strávit už ani minutu. Ne s tímhle." řekla jsem a ukázala na mrtvou obludu. Brunetka radostné kývla.

"Potřebuješ něco doma nebo můžeme jít rovnou?" optala se.

"Musím domů. Mám tam kocourka." vysvětlila jsem ji. Kývla. Vyšli jsme spolu ke mě domů.

Vyšlapala jsem prkna nahoru a vběhla dovnitř. Zabalila jsem si tašku s oblečením a věcmi. Nakonec jsem si do rukou vzala Mikyho a opět šla dolů.

"Můžeme jít." řekla jsem jí.

"Dobře....eh...em..." zasekla se indiánka. Aha. Zapomněla jsem se představit. Počkat. Neměli by to vědět, když mě chtějí do týmu?

"Neměla bys to vědět?" zeptala jsem se jí. Smutně zavrtěla hlavou.

"Řekli mi, že tě mám přivést a kde tě najdu. Neřekli mi o tobě více informací, ale mají tvou složku. Tak si ji pak u šéfky vyžádej." řekla mi. Aha. Tak to pak jo.

"Jsem Lunarety Silvia Douffová, ale říkej mi Luna. A tohle je Miky." řekla jsem jí. Pokývala hlavou.

"Dorita Anna Siksty Mugová, k vašim službám, pro tebe Dorita." řekla mi. "Má schopnost spočívá v tom, že ovládám vítr."

"Tak to je fajn. Jednou mi to ukážeš. Doveď mě na základnu." přikázala jsem ji pobaveným hlasem. Zasmáli jsme se.

"Za mnou." houkla a vedla mě lesem. Došli jsme až k vrtulníku. Nasedla do něj jako pilotka a já do zadu jako pasažér.

"Běda jestli se vybouráme a spadneme. To si tě pak podám." křikla jsem na ni. Zasmála se a vznesla se s námi. Opřela jsem se více do sedačky a dala koťeti pusinku. Zavřela jsem oči a usla.

Probudilo mě jemné třesení ramen. Otevřela jsem oči a usmála se na brunetku.

"Už jsme tady?" optala jsem se. Kývla. Vylezla jsem ven a koukala kolem sebe s pusou dokořán. "Páni." vyšlo že mě. Byla to obří moderní vila uprostřed lesa a ještě k tomu s mega velkou krásnou zahradou.

"Pojď." řekla mi Dorita a vedla mě kolem pohledů nějakých lidí. Nakonec mě dovedla do nějaké kanceláře a sama odešla. Zůstali jsme tu jen já a ona.

Byla to černovláska. Na sobě měla černé šaty a vlasy spletené do složitého účesu. Make-up ji zakrýval velkou jizvu na tváři. Ale já ji stejně viděla. Na nose měla brýle a nehty měla nalakované na svítící žlutou.

"Jsem tu, abych se zapojila k týmu superhrdinů jako agentka." obeznámila jsem jí. Jen se usmála a kývla.

"Já vím. Vím všechno slečno Douffová. Tady je vaše složka." podala mi modrou složku. Otevřela jsem jí.

Jméno: Lunarety Silvia Douffová
Věk: 19 let
Místo pobytu: stromový domek
Schopnost: žádná
Mazlíček: kotě Miky
Zaměření: assassinský styl
Práce: uchazeč o agenta
Zbraně: všechny
Oblíbená barva: černá
Nenávidí: zlé a namyšlené lidi
Zajímavost: jen tak se nevzdává

Stálo tam. Aha. Takže nejsou vševědoucí. Jako musím uznat, že ve skrývání jsem dobrá, ale zase tak dobrá ne. A jak vůbec zjistili, jakou mám oblíbenou barvu? Občas ty lidi vážně nechápu. Složku jsem zavřela.

"Berete mě tedy?" optala jsem se.

"Jistě. Zítra nastupujete. Dorita vás tu provede a ukáže vám pokoj. Jo a říkejte mi Miriam." zněla její odpověď.

Ahojky. Snad líbí.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤