Mozkomorův polibek

Závan smrti

Kap, kap, kap.

Slzy vody stékající po kamenném stropě se oddělovaly na cestu prázdnotou od svých sester, jen aby se vzápětí nemilosrdně rozstříkly o chladné kameny hluboko pod sebou.

Kouzelnické vězení Azkaban ještě nikdy nemělo plné všechny své cely. Až dosud. V každé jedné temné kobce se krčilo tělo. Do pevnosti uprostřed moře zuřivě narážely vlny, spršky mořské vody pronikaly dovnitř otvory vydrolenými ve stěnách. Nikdo však nemohl uniknout.

Byly to temné stíny, které v tom vězňům v jejich zdánlivé osamělosti bránily. Stružky černého kouře kroužící po bouřkovými mračny překryté obloze, téměř nezahlédnutelné pouhým okem.

Ale byli tam. To všichni věděli moc dobře. S až příliš bolestnou jistotou. Vše obklopující chlad, bezmoc, beznaděj, panika. Už nikdy neměli být šťastní.

Bylo po válce. Po válce, v níž bezpočet čarodějů položil své životy. Po válce, která měla s konečnou platností porazit Zlo. Jenže osud tomu tak chtěl... Musel chtít. Že Zlo poraženo nebylo. Že Vyvolený zklamal. Padl. A Voldemortovi nebránilo nic ujmout se vlády nad kouzelnickým světem.

Z posledního bezpečného místa se staly pouhé ruiny. Kámen nezůstal na kameni, ničivé kletby nemilosrdně rozdrtily po staletí stojící hrad. Šílený smích z hrdel služebníků temnoty jako čerstvě nabroušená čepel prořezával tak náhle zavládnuvší noční ticho. Hvězdy po obloze rozsypané jako cukr pomrkávaly na svět hluboko pod sebou. Jen měsíc zastiňovalo svou září jedovatě zelené Znamení zla. Had vinoucí se z rozevřených čelistí lebky. Jako by se jich nic z toho, co se dělo pod nimi, netýkalo.

Svět, na nějž shlížely, to však cítil. Velkou rázovou vlnu, která se prohnala vším na magii citlivým, když smrtící kletba zasáhla svůj cíl. Harry Potter se nebránil. Jen tam stál, hluboko v lese, když do něj zelený smrtonosný paprsek narazil. Nebránil se. A padl. Zlo zvítězilo. Zesílilo.

Jeden po druhém, neměli sebemenší šanci. Kouzelnické hůlky se lámaly. Misky vah byly zvráceny na stranu temna.

Všichni do jednoho, ti, kteří se odmítli přidat na stranu Zla, žádný z nich neměl šanci se ubránit. Rudé paprsky kleteb rozsvítily noc, když bezvládná těla odpůrců, stoupenců Fénixova řádu a čarodějů bránících Bradavice padala k zemi. Jen aby se probudili tady.

Na tom nehostinném místě, v temné kamenné pevnosti uprostřed rozbouřeného oceánu hlídané těmi nejhoršími. Temnými stíny bez emocí, bez duší.

Mozkomory.

Hlasité čvachtavé kroky byly tím, co mělo upoutat jejich pozornost. Jeden po druhém zvedali tváře, sledujíc okolo procházející roztřepený spodní lem sukně šatů Bellatrix Lestrangové. Hůlka v její ruce narážela do každé jedné týče mříží, jíž míjela, duté kovové zvonění rozechvívalo vzduch azkabanské chodby. Hlavu hrdě zdviženou, zdánlivě vězňům nevěnovala sebemenší pozornost. Všímala si jich však až příliš dobře; tváří, jež míjela. Láskorádová. McGonagallová. Křiklan. Weasley. Víla. Dlouhovlasý Weasley. Ta tlustá Weasleyová. Patilová. Mudlovská šmejdka Grangerová. Longbottom – ano, lepší oběť nemohla padnout. Ne, když to byla sama Bellatrix, díky níž jeho rodiče vězeli zavření v kouzelnické nemocnici svatého Munga.

„Neville Longbottom," smrtijedčin hlas prásknul chodbou jako bič střídající klapot jejích podpatků. „Myslím, že pro tebe mám-" a pak se zasekla. Neville se krčil v co nejvzdálenějším koutě cely, tvář schovanou v dlaních, a tiše vzlykal. Sám si Bellatrixina zaváhání neměl šanci všimnout, strach mu zatemňoval všechny smysly. Jenže ostatním, kteří na čarodějku pohledy upírali, to uniknout nemohlo. Ztuhnutí rysů ve tváři, sic tak nepatrné a rychle ovládnuté, přeci tam však bylo. Drobounké zaváhání, co na vězně jen a pouze uvrhlo znásobený děs z očekávaného.

„Pane," vypískla Bellatrix Lestrangová, hlas jí skoro až kovově zaskřípal, náhle zbavená své jistoty, až poté se prudce otočila na podpatku, sukně jí zavlála kolem kolen. Sklonila hůlku.

„Má milá krvelačná Bellatrix." Šepot vycházející z úst Pána zla se rozléhal po prázdné vlhké chodbě až příliš hlasitě v několikanásobné ozvěně. Ne, Pán zla ne – třebaže nyní se tím titulem mohl honosit víc než kdy předtím. Už nemělo sebemenší smysl třást a sklánět se před jeho přízviskem. Však se tak jmenoval. Lord Voldemort. Jeho služebníci mu možná neřeknou jinak než „pane", ale ti, kdo se odmítli přidat na jeho stranu, už nemuseli mít z toho jména strach. Stejný osud je čekal tak jako tak. „Snad jsi nevyděsila naše milé přátele." Posměch a pohrdání z jeho hlasu doslova odkapávalo. Nejeden vězeň se zhnuseně otřásl.

„Ovšemže nikoli," zavrtěla až příliš zuřivě hlavou čarodějka, černé kudrny jí napadaly do obličeje, ale ona je neodhrnula.

„To vskutku rád slyším," pokračoval úlisně Temný pán. Krok, dva, Bellatrix mu uhnula z cesty, jak se rozešel k celám, nehledě na skutečnost, že stála přímo před ním. Každým jeho krokem se mu černý plášť rozvlnil kolem holých kotníků, zvuky jeho bosých nohou dopadajících na chladné vlhké kameny však zanikaly v pleskání vody z příbojových vln rozbíjejících se o pevnost.

„Koho tu máme. Profesoři. Nebojácní hrdinové ochotní položit životy v obraně svých studentů. To se vám podařilo, že?" zastavil se Voldemort před celou profesorky McGonagallové. Kdyby ostatní z vězněných nevěděli, že je to ona, neměli by ji šanci poznat. Ta tam byla silná žena a mocná čarodějka, tělo vychrtlé a zkostnatělé, choulila se v rohu své cely do otrhaného pláště. Tváře propadlé, tvář zešedlá, sivé zacuchané vlasy jí padaly podél obličeje. Jiskra života z jejích očí vyprchala. V Azkabanu se z profesorky stal jen stín jejího já, jen prázdná schránka. Hůlku jí sebrali a zlomili. Ani možnost proměnit se v kočku jí nezůstala.

„Nikdy nezvítězíš, Tome," zakrákala profesorka, jen zlehka pozvedla hlavu, hned po vyřčení oněch slov jí však brada opět spadla na prsa. Jako by jí i tak krátká promluva stála veškerou sílu.

„Vážně?" naklonil Voldemort hlavu ke straně, skoro se zdálo, jako by se nad tím doopravdy hodlal zamyslet. Hermiona Grangerová zpozorněla a zachytila pohled Lenky Láskorádové – záblesk naděje, možná zaplanul jen nakrátko, přesto tu byl...

„To je zvláštní, že to říkáš, Minervo," sklonil ke zhroucené ženě Voldemort pohled, „protože já už zvítězil." Otočil se na patě. „Tu stařenu," vyštěkl na Bellatrix a rázným krokem odrázoval neznámo kam pryč do temnoty azkabanské chodby. Na smrtijedčině tváři nešel přehlédnout ten vítězný škleb, když hrotem hůlky namířila na zámek mříží kobky. Nebylo to však jen šílenství a posměch, co se skrývalo v jejích očích. Hluboko pod tím vším tam byl i strach.