Mozkomorův polibek

Poslední

Kap, kap, kap.

Slzy vody stékající po kamenném stropě se oddělovaly na cestu prázdnotou od svých sester, jen aby se vzápětí nemilosrdně rozstříkly o chladné kameny hluboko pod sebou.

Znavení, vysílení, vyděšení, zlomení. Čtyři čarodějové vyklopýtali ze dveří a pomalu, jeden za druhým, se zhroutili k zemi, jak se jim nemilosrdně podlomila kolena. Studený, ba přímo ledový vzduch se jim opíral do těl, nese kapky vody, které bodaly do kůže jako střepy. Chladné hvězdy na inkoustové obloze pomrkávaly na rozbouřený oceán hluboko pod sebou, jehož vlny nemilosrdně bičovaly vysokou kamennou kouzelnickou věznici Azkaban.

Hvězdy...

Hermiona vzhlédla, přes slzy v očích nemohla nic vidět. Bill i Charlie, jako by poslední z osvobozených vězňů něco propojovalo, zopakovali její gesto. Tváře zvrácené vzhůru, vítr chladil jejich horkou kůži.

Hvězdy...

„Jsme venku." Charlie ta slova pronesl, jako by šlo jen o pouhé prohlášení skutečnosti. Kterým vlastně i byla. Kdyby tam v jeho hlase nezaznívalo překvapení. Šok. A odmítání uvěření.

Byl to sen? Skutečnost? Halucinace? Hermiona roztřeseně zvedla ruku, aby si do usmoleného rukávu mohla otřít slzy. Látka byla umazaná od špíny z věznice, zanechala jí na mokré kůži šmouhy. Dívka prudce zamrkala a odhrnula si zacuchané vlasy z tváře a posadila se, divoce mrkajíc, jako by snad odmítala uvěřit tomu, co vidí.

A taky že odmítala. Hvězdy? Vskutku jsou to ony? Bílé přísliby svobody?

Svobody...

„My to dokázali," zamumlala tiše. Až teď, když to vyslovila nahlas, jako by se naděje stala skutečností, udeřila do ní naplno. Třebaže stále nebyla definitivní.

„My to dokázali."

„Ale za jakou cenu?" Byl to Bill, kdo jako první natáhl k dívce ruku, aby jí pomohl na nohy. Jeho hlas postrádal jakékoli emoce. Jako by byl stále v Azkabanu i přes skutečnost, že stáli před kamennými stěnami na skalnatém ostrově. Oni se ven dostali. Ostatní za to zaplatili svými životy.

„A co teď?" postavil se po boku mudlovské čarodějky a svého staršího bratra i Charlie.

„Musíme se odtud dostat. To, že jsme venku z pevnosti, ještě neznamená, že jsme v bezpečí," převládla v Hermioně opět její racionální stránka.

„Jenže jak?" zamyslel se Charlie. Jako na povel, všichni tři se otočili. Neměl na tom však zásluhu čtvrtý čaroděj, který s nimi stál před kouzelnickým vězením. Nikoli. Ne on, když to byl mozkomor, kdo prolétl nad jejich hlavami. Až příliš blízko, než aby to byl jen rutinní přelet. Hledal je. Musel.

Stín zoufalství a vlna strachu, kterou za sebou vláčel, na ně padla na nepřipravené. Nebránili se, nebyl na to čas. Tady, před pevností a mimo útroby Azkabanu, jako by se hrozba mozkomorova polibku snesla na čaroděje s o to větší intenzitou, silou a nemilosrdností.

„Ne, to není možné!" vykřikl Draco Malfoy. Jenže všichni čtyři si byli až příliš dobře vědomi, že to možné je. Ba dokonce i skutečné. Byli až příliš bláhoví a naivní, pokud si mysleli, že dostat se z pevnosti je to, co je osvobodí. Ne, přímo naopak – byl to sotva první krok. Krok, který neznamenal vůbec nic, dokud se nedostanou z ostrova. A to bylo nemožné.

„Pozor!" Vzhlédli. Ve smrtelném víru, až bolestně pomalu, všechny hvězdy se ztratily za černými plášti stahujícími se k pevnosti ze všech směrů. Mozkomorové, museli je cítit. To, že vězni utekli z pevnosti. Jejich prvotní radost nad zdánlivou svobodou.

A teď sem letěli. Všechny zrůdy sající duši, aby se jim pomstily. Poslední vteřiny. Nic víc už jim zůstávat nemohlo.

„Musí tu být nějaká loď! Něco, jak se sem Smrtijedi dostávají!" zakřičel Charlie do řevu mořského příboje a vyprskl několik slaných kapek, které mu vlétly do úst. Čtyři postavy klopýtaly přes nemilosrdná ostrá skaliska, divoce se rozhlížejíce okolo sebe, snad skutečně doufali, že se nějaká, jakákoli, cesta ukáže.

„Nemá to cenu!" Hermionin hlas neměl šanci příboj porazit, přesto však dokázali zachytit její slova, všichni se drželi při sobě. „I kdybychom tu nějakou loď našli, ani na ní nebudeme v bezpečí! Budou nás pronásledovat!"

„Žádná loď tu stejně nebude! Smrtijedi sem létají! Nemá to cenu, jsme v pasti!" Poslední slovo Billova křiku uťal mozkomor, když se snesl až nad čaroděje, prudce se nadechuje.

Poslední šťastné vzpomínky, které jim za pobyt v Azkabanu ještě měly šanci zůstat, staly se kouřem, který se snažili udržet holýma rukama, potůčkem ústícím do nekonečného oceánu bezbřehého zoufalství. Billovi se podlomila kolena, když mu z koutku oka vytekla nezadržitelná slza.

„Ne, Bille, nevzdávej to!" Charlieho výkřik pronikl až k jeho myšlenkám, posledními zbytky vůle se Bill vytrhl z moci mozkomora. V černý plášť oděný stín prudce vylétl nahoru. Jen aby se na čaroděje snesl další. Další. A další.

Copak to mohlo takhle skončit? Prošli si vším tím utrpením, jen aby je to připravilo na to, co je mělo čekat na konci? A byl by to vůbec nějaký konec?

„Expecto patronum." Bílý paprsek vylétnuvší z hrotu hůlky. Ostrý zobák, hlava obezřetně sledující své okolí, malé tělo obdařené perutěmi. Holubice několikrát prudce mávla svými křídly, až se rozlétla jako blesk směrem k černým stínům. Vlny světla vycházely z jejího těla v rozšiřujících se kolech, nemilosrdně odrážely mozkomory, bezduché stvůry neměly šanci se k osvobozeným vězňům dostat. Byli pod ochranou. Pod ochranou toho, kdo měl být jedním z jejich věznitelů. Pod ochranou čaroděje, který je měl předat do rukou Smrti, a přesto to neudělal.

„Draco," vydechla Hermiona.

„Pozor!" vykřikl Bill. Už však bylo pozdě, když to byl nepozorovaný mozkomor, který se i přes holubiččinu ochranu dostal chlapci za záda. Kostěná ruka vyklouzla z temných záhybů černého pláště. Lehký dotyk, neměl šanci jej postřehnout, když se soustředil, aby dokázal ochránit ostatní.

Pak to pocítil. Neodvratně se blížící konec. Vteřiny, víc nezbývalo. Naděje byla pryč. A Smrt stála před ním.

Dracovy oči vyhledaly ty Hermioniny. „Utečte. Zvraťte temnotu. Najděte světlo." S těmi slovy vtiskl dívce do rukou svou hůlku. A pronesl poslední zaklínadlo. Proutek hlohu skrývající žíni jednorožce zazářil. V posledním přání svého čaroděje, jehož si vybrala, zahalilo tři čaroděje světlo – a v hlasitém prasknutí vzduchu implodovalo. Byli pryč.

A s nimi i naděje. Štěstí. Láska. Vše bylo pryč.

Temné stíny, jeden po druhém, se snesly prudce dolů. Vzpomínky. Mozkomor ze samého vrcholu pevnosti vztáhl ruku a sundal si kápi, než se střemhlav vrhl dolů na plavovlasého chlapce bezmocně klečícího na skaliscích před Azkabanem. Rozlétl se vstříc svému polibku.