Mozkomorův polibek

Drak

Kap, kap, kap.

Slzy vody stékající po kamenném stropě se oddělovaly na cestu prázdnotou od svých sester, jen aby se vzápětí nemilosrdně rozstříkly o chladné kameny hluboko pod sebou.

Obloze nad nekonečným oceánem nemilosrdně vládla černočerná temnota. Poslední živoucí zbytky odboje proti temnotě se choulily ve svých celách, dýchajíce si teplý dech na prokřehlé prsty, aby jim mráz nezalézal za nehty. Ne že by jim to bylo co platné. Hlad kroutil jejich žaludky, k pití měli k dispozici jen dešťovou vodu natečevší do kobek. Kde jen byly ty časy, kdy se o azkabanské vězně starali praví čarodějové, třebaže byli z Ministerstva, kteří jim donesli čistou vodu, jídlo, i když studené, ovšem skutečné, a v zimních měsících, kdy se nad oceánem proháněl ledový vítr, třeba i sice starou a roztrhanou, ale pořád deku. Za dob Ministerstva kouzel byl Azkaban skutečnou věznicí. To, co z pevnosti udělal Voldemort a Smrtijedi... Byla jen čekárna na smrt. Štěstí měl ten, pro koho si přišla dřív, než je svým polibkem stačili obdařit mozkomorové.

Když se bočním oknem do chodby cel svinula stružka černého kouře, nikdo jí nevěnoval pozornost. Ani nemohl. Na pozadí temných kamenů zdí a černé oblohy by ji ani ten, kdo by ji očekával, nebyl s to zahlédnout. Ne, když v tentýž okamžik dovnitř jinou z mnoha průrev vlétl ten oděný v černém plášti, zastavuje se zavěšený ve vzduchu u každé jedné cely. Mocný nádech, to bylo vše, co udělal. Vzpomínky, všechno to krásné a šťastné začalo nemilosrdně mizet.

„Expecto patronum." Tak tichý hlas, ani ti z nejbližších kobek neměli šanci jej zaslechnout. Hůlce vytažené z rukávu dlouhého černého kabátu se rozzářil hrot. Bílá holubice roztáhla křídla, zakroužila a několika prudkými máchnutími perutí se jako blesk rozlétla na černý v bezvětří se vzdouvající plášť. Mozkomor sebou rázně trhl, skoro jako by se v něm uhnízdil strach, v rychlosti mrknutí oka byl pryč. Hermiona Grangerová, náhle osvobozená jeho mučení, se rty rozevřenými v bezhlasém výkřiku padla k zemi. Bílá holubice se rozplynula v záblesku bílého světla.

Parvati sebou škubla, nebyla jediná, kdo pohledem začal vyhledávat původce onoho zaklínadla, ale na rozdíl od ostatních v cestě jejím očím nestály cely ostatních.

„Ty," zavrčela, z jejího hlasu byla až příliš patrná nenávist. „Zrádče!" vykřikla.

„Kdo to je?" chtěl vědět Bill. Drželi se přes mříže s Fleur za ruce, jako by si byli navzájem tím posledním, co jim zbývalo.

„Draco Malfoy," oznámila překvapeně Lenka, když i ona dokázala si zařadit nepatrně světlejší stín planých vlasů.

„Ten šikovný student, kterému tak šly lektvary?" Ani Křiklan nebyl s to skrýt překvapení. „Ale co ty tady děláš, chlapče?" Jako by si snad profesor ani neuvědomoval, že Draco Malfoy byl na druhé straně. Že byl jedním z nich.

„Na to se zeptejte mojí matky," odtušil chlapec vyhýbavě a vešel do chodby, až na jeho tvář oknem dopadly slabé paprsky měsíce.

„No jistě," zamumlal téměř až spokojeně, přesto však zmateně Charlie. „Vždyť to sama říkala."

„Jo? A co říkala?" rozohnila se Parvati. Kdyby měla hůlku, už dávno by jej přehodila mozkomorům, o tom nemohlo být pochyb. Takhle jej jen vraždila pohledem.

„Že nám sem dostane draka," odpověděl Charlie a jisté uspokojení nemohl zakrýt ani ve chvíli, kdy si založil ruce na hrudi.

„Draka? Žádného plaza chrlícího oheň fakt nevidím. Je tady jen tenhle zrádce a lhář," vyplivla Parvati znechuceně a obviňujícně na Malfoye ukázala prstem.

„Zkus mu věřit. Není tu jen tak," namítla skoro až zpěvavě Lenka. Z jejího hlasu a tónu by si jeden myslel, že vůbec nestojí na hraně smrti, nebo si možná neuvědomuje, co je neodvratitelné.

„Proč jsi vůbec na druhé straně?" neodpustil si otázku ani profesor Křiklan.

Jenže Draco Malfoy tam jen stál, ruce spuštěné volně podél těla, a čekal. Na co? Snad až pomine první šok z jeho příchodu, nikdo si nemohl být jistý. Jeho pohled sklouzl k dívce, jíž jeho holubice zachránila před mozkomorem. Hermioně Grangerové při pohledu na něj přelétl po tváři stín, když se konečně byla s to vytáhnout alespoň do sedu. To bylo vše, co se mu od ní dostalo.

Ne, ne vše. Lehké, prakticky nepostřehnutelné pokývnutí hlavou. Jako poděkování.

„Nejsem tu ze své vlastní vůle," vyštěkl Draco Malfoy. „Ano, já ani matka si nemyslíme, že tady v Azkabanu máte co dělat. Je to vězení, ne popraviště. Což je přesně to, co si vy z Fénixova řádu zasloužíte," odmlčel se. Parvati už se nadechla, nejspíš chtěla začít křičet, no Bill ji zpražil pohledem natolik tvrdým, že jen otevřela pusu naprázdno.

„Být to jen na mě, tak vás tu nechám. Všechny do jednoho. Ale není. Grangerová – ustup," obrátil Draco Malfoy chladný ocelový emocí prostý pohled na obyvatelku nejbližší kobky. Hermiona ani za mák nevěděla, co se to vlastně děje. Skládala si ty puzzle dohromady, otřesení mozkomorovým útokem jí však stále ještě zastiňovalo racionální myšlení. Přesto však ustoupila stranou, jak jí kouzelník řekl, když postřehla ten pohyb, napnutí ruky, v níž svíral kouzelný proutek.

„Bombarda maxima!" trhl rukou směrem k zámku poutajícímu dívku za mřížemi. Hermiona si přitiskla ruce na uši, nahrbila záda a přikrčila se, když se k výbuchu otočila zády. Až pak, příliš opatrně, otevřela oči a zadívala se na místo, které jí ještě před okamžikem bylo tím jediným, kde mohla být.

Byla volná.

Zatímco ona opatrně, jako by se snad bála, že i přes absenci mříží ji bude na místě cely držet zaklínadlo, zkoušela vylézt z kobky do chodby, Draco Malfoy rozhodným krokem míjel každého jednoho vězně. Série výbuchů byla tak hlasitá, někdo je musel slyšet. Hermiona Grangerová se však sama pro sebe musela nepatrně pousmát.

Alespoň v něčem Narcissa Malfoyová nelhala. Doopravdy jim poslala draka, který jim měl pomoct. Otázkou zůstávalo, kam. A jak.