Trisha

IV

Klečel jsem u růžových keřů různých barev a snažil se dosáhnout do rohu k plotu.

Jenže ta mňoukající chlupatá kulička šedé barvy, co se mi sem zatoulala, se sunula víc a víc dozadu a růže mě k ní odmítaly pustit.

Proklínal jsem tehdy svou matku, která si je tam vysadila, jelikož v jejím bytě neměla možnost mít vytouženou zahrádku.

"Co tam děláš?" uslyšel jsem její nádherný hlas. Tehdy jsem se ho ale opět lekl, jak jsem byl zabrán do své činnosti. Nadskočil jsem a nemotorně jsem objal trnitou okrasu mé zahrady.

"Je tam kotě a já už si nevím rady, jak ho chytit. Chvilku jsem ho naháněl po zahradě, než se mi schovalo tady," odpověděl jsem poté, co jsem zaúpěl, ale ani se neohlédl a dál se mračil na nevině se pohupující větvičky ve vánku.

Podle ticha jsem si myslel, že odešla. Po chvíli se ale objevila vedle mě a na provázku měla uvázanou matičku. Odehnala mě dál, stoupla si těsně k plotu a matičkou začala lehce houpat před keři. Kotě vycupkalo a pokusilo se  nemotorně po matičce natahovat a poskakovat.

Trisha ho pomalu odváděla pomocí hračky dál od skrýše a než se návštěvník mé zahrady nadál, zvedla ho do náruče. Chlupáč ztuhl, zmateně, ale i zvědavě se ohlédl a pozoroval ji svýma azurovýma očima. Když ho začala drbat mezi ušima, jen se ji spokojeně uvelebil v náručí a začal příst.

"Wow, klaním se ti, odchytávačko koček. Mě by to nenapadlo."

Ten známý úšklebek, se kterým mi předala kotě a poté pronesla další ze svých mouder.

"Někdy je potřeba velikost, síla a rychlost. Jindy postačí zvolnit, být nenápadný a mít na své straně moment překvapení a třeba i lest. Laskavost a jemnost taky nemusí být na škodu. Zjednodušeně, někdy svaly, jindy mozek a občas srdce."