Dragon Wars [POZASTAVENO]

9.: My magic

Ostatní spali vedle svých koňů. Já jsem vstala a roztáhla svitek s písní. Byla krásná a protože jsem nemohla spát, vylezla jsem ven a zamířila k první vrbě a vyhoupla se do větví na špičce. Četla jsem si píseň a slova jakoby se mi vypalovala do mozku. Když jsem dočetla na konec, pamatovala jsem si ji celou. Měsíc svítil jasně a hvězdy byly jako tisíce očí shlížejících na mě. Slezla jsem zpátky na zem a vrátila se k Lien. Schoulila jsem se do klubíčka a se svitkem v ruce usnula.

Měla jsem divný sen. Viděla jsem led a chladný sníh, a pak trůn z ledu a na něm dívku. Nemohla jsem tomu uvěřit. Měla na hlavě velmi zvláštní korunu. Byl to zlatý silný kruh na kterém seděli tři draci. Napravo černý, nalevo bílý a uprostřed nad čelem modrý. Všichni měli zuby, ostny, drápy, špičky křídel a ocasů zlaté. Oči měli proložené stříbrem a zorničku onixem. Všimla jsem si, že modrý držel vločku. Byl ze safíru, bílý z diamantu a černý z onixu. Měli roztažená křídla a ocasy se jim proplétaly přes hlavu a na druhé straně koruny se rozplétaly a zvedali do výše. V ruce držela hůlku z ledu a nahoře byl vsazen velký tmavý safír. Pohlédla jsem jí do tváře, která byla zahalena mlhou. Ta už už mizela a chtěla odkrýt tvář té ženy, ale v tom mě někdo probudil.

Even mi jemně třásl ramenem. Otevřela jsem oči a prohlížela si jeho úsměv. Byl roztomilý a mě se vrátila Lajsanina odpověď. Pomohl mi vstát a vedl mě za Halistou. Měla na sobě podivný plášť a držela za hřívu jasně červeného koně.

"Nyní pojedeme na místo, kde svou magii vyzkoušíš i s písní. Váš kůň je připraven." Vylezla jsem do sedla a chytla otěže. Halista pobídla svého koně do cvalu a my ji následovali. Jeli jsme lesem a po chvíli jsme narazili na skály. Vedla nás k nim a do malého nenápadného otvoru. Bylo tam široké prostranství, kde se moje magie mohla vyřádit. Sklouzla jsem ze sedla a otočila se na Halistu pro další pokyny. Ta jen kývla rukou doprostřed toho místa a já pochopila. Byl čas na píseň.

Nadechla jsem se a začala zpívat.....

Na vrcholcích v noci panuje sníh,
Ani stopa po lidech.
Ta samota královstvím je,
Královnou jsem vloček všech.
Už kvílí vítr a hřmí bouře v srdci mém,
Zlobu vyšeptám v tichu mrazivém.

Já byla v zámku vězněna,
Skrývej city buď skříňka zamčená.
To táta chtěl, ty dny pryč jsou,
Svět zná tvář mou!

Najednou, najednou
Chci skončit s tou hloupou hrou,
Najednou, najednou,
Dveřmi prásknu za sebou.
Já jsem svá, to chci dokázat všem,
V bouři rozkvétám,
A mráz v duši vítězí nad sluncem.

Je zvláštní jak z té dálky
Se všechno menším zdá
I ten strach co ve mě vládnul
Je loutka bezmocná!
Jen vyzkouším jak mocná jsem
A k výšinám mě zvedne zem.
V své říši bez konce chci žít,
Klid mít.

Najednou, najednou
Volná jsem kráčím oblohou,
Najednou, najednou
Mé slzy šperkem jsou.
Já jsem svá, jsem hráč i rváč.
V bouři rozkvétám.

Má moc se nocí snáší
V kódu neznámém.
A chladná duše září
V krystalcích jak diadém.
Mé myšlenky se tříští
Jedna smysl má.
Je pasé minulost,
když svítat začíná!

Najednou, najednou
Úsvit dává mi sílu svou
Najednou, najednou
Už nejsem dívenkou.
Já jsem svá, křídla má hlas můj
V bouři rozkvétám.
Chci žít v zimě bez konce život svůj!

Dozpívala jsem a koukla na to co jsem způsobila. Stály tu překrásné sochy mých dračic a ledové růže. Halista i ostatní se usmívali. To bylo dobré znamení. Roztáhla jsem dlaň a myslela na sněhovou vločku. Okamžitě se objevila. Dupla jsem nohou a led pokryl celou plochu. Vyčarovala jsem ostatním brusle a začali jsme bruslit. Byl to nádherný pocit. Postavila jsem sněhuláka mávnutím ruky. Even ke mě přijel blíž a já se rozhodla ho poškádlit. Projela jsem kolem něj rychleji než jsem chtěla, ale to nevadilo. Otočil se a mířil ke mě. Zase jsem mu utekla. Smál se a já taky.

O podivném snu jsem nemluvila. Padl večer a my jeli zpátky. Ulehli jsme unaveni ke svým unaveným koním a okamžitě usnuli. Ten sen se ale opakoval.....