Dragon Wars [POZASTAVENO]

10.: Aura, my wolf

Opět jsem procházela tím ledovým zámkem k trůnu. Žena na něm měla tvář stále zakrytou mlhou a tak jsem opět nepoznala, o koho jde. Hůl v její ruce zářila namodralým světlem a safír se nádherně třpytil. To vše vypadalo stejně jako v tom prvním, ale pak najednou jsem uslyšela něco, co se do minulého snu výrazně lišilo. Dračí řev. Zarazila jsem se uprostřed kroku a rozhlížela se po místnosti. Řev vycházel zpoza trůnu. Obcházela jsem ho pomalu a skoro jsem nahlédla za něj, když v tom osoba na trůnu promluvila.

"To co hledáš, tam nenajdeš January. Je to schované v tvé mysli. Zamysli se a najdeš to." Poslední slova se ztrácela v tichu a když jsem otevřela oči, viděla jsem Nayu, jak se nade mnou sklání a třese mi ramenem. Nechápu, proč pokaždé, když už skoro zjistím, co se v tom snu děje, někdo mě probudí. Asi si to nepřeje osud. Nastal čas pokračovat v cestě.

Halista nám na rozloučenou dala roh vykládaný stříbrem a safíry. Jeho popruh byl z černé kůže a protkaný stříbrem. Podala mi ho a řekla

"Když na tenhle roh zaduješ a budeš potřebovat pomoc, přijde. V jakékoliv podobě." Poděkovala jsem jí a vyrazili jsem na cestu. Roh jsem si dala k pasu. Koně běželi za sebou a já rozevřela mapu od Lajsane. Zkoumala jsem ji, abych našla cestu, kterou se máme vydat. Po chvíli jsem na to přišla.

"Musíme ven z tohohle lesa a jet na sever, kde je chladněji." Dostat se z lesa trvalo dlouho. Byl obrovský. Bloudili jsme a já se snažila najít v mapě cestu ven. Začalo se smrákat. V lese začal vládnout chlad, tedy soudila jsem tak podle toho, že si Naya přitáhla plášť k tělu. Mě nikdy zima nebyla.

Dostali jsme se k řece bez mostu. To už dávno nebyl problém. Koně prostě pokračovali po řece díky ledu. Na druhé straně se Even ozval.

"Koně už jsou unavení, měli by jsme někde zastavit na noc." Zvedla jsem tedy ruku na znamení, aby zastavili, a vyslala fénixe na průzkum. Vrátil se brzy a vedl nás k úkrytu. Byly to tři stromy, které zřejmě vyvrátila bouře a oni se do sebe zahákly kousek nad zemí a vytvořily tak výborné místo na přespání. Usnuli jsme vedle koní.

V noci mě cosi probudilo. Jakýsi zvířecí zvuk, podobný vytí vlků. Vybavila jsem si slova písně a připravila se na možný útok. Vedle mě se postavil Even, kterého probudilo vytí. Vytáhl si luk a z toulce na zádech šíp.

"Co je to?"

"Nejspíš vlci, Evene. Měj šípy připravené." Ozval se praskot větviček a chvíli poté i zavytí. Bylo čím dál blíž. Zašustilo listí jen kousek od nás a objevil se stín zvířete. Even natáhl luk a připravil se k palbě. Rychle jsem zvedla ruku na znamení, aby nestřílel. Zpod listí totiž vylezlo malé vlče a pomaličku šlo k nám. Natáhla jsem k němu ruku, abych si ho pohladila. Očichalo mi dlaň a pak se nechalo opatrně podrbat za ušima. Bylo mazlivé a tak jsem ho vzala do náruče. Even si ho taky pohladil a vypadalo to že si docela sedli. Položila jsem vlče, vlastně vlčici, na zem a chystala se si lehnout zpátky k Lien. Vlčice šla za námi a uvelebila se vedle mě. Podrbala jsem ji.

"Ty asi už neodejdeš, viď? Jak tě pojmenuji? Třeba Aura. Co ty na to?" Vlčice mi oblízla tvář a schoulila se do klubíčka. Asi se jí to líbilo.

Tak jo, další kapitola je tady:-) :-)  Doufám, že se bude líbit:-) :-)  Věnováno Ghoulia4 a všem co to čtou:-) :-)  Na obrázku je Aura:-) :-)