Kočičí válečníci- tajemství Rychlíkovi smrti

Překvapení

Byla noc. Všechny kočky spaly, jenom Rychlík se procházel po mýtině s hlavou upřenou na oblohu. Čekal, až měsíc vystoupí nejvýš, aby mohl s Jasněnkou vyrazit na malý noční průzkum.
Už je čas.. Pomyslel si. Zaběhl do doupěte, kde spala zrzavo bílá učednice. Pohladil ji po tváři a čekal, než se Jasněnka probudí. Učednice zamžourala do měsíčního světla, postavila se a zeptala: ,,Už je čas, viď?" Rychlík přikývl a vyrazili z doupěte. Prodrali se Hlodášovým tunelem a už skákáli po kamenech do svahu. Ale Jasněnka váhala.
,,Ehm... Rychlíku," zašeptala učednice, ,,Já mám pocit, že nás někdo sleduje..." Pomalu a nejistě se ohlížela.
,,Neboj, všechny kočky spí!" Mňoukl Rychlík- jenže se mýlil. Z dálky je neslyšně a zmateně pozorovala Modrá hvězda.
Oba se rozběhli směrem ke Slunečním skalám, kde by mněli rozluštit záhadu.

...

Oba cestou větřili. Cítili obyčejné pachy lesní zvěře, a slyšeli normální lesní zvuky. Ale jedno jim bylo zvlášť povědomé- cítili pod sebou i jiné vibrace, a to dusot cizích tlapek. Těžkých tlapek. Učedníci se tiše plížili podrosty, kterých na mýtině tolik nebylo, aby zjistili, odkud to přichází. Vibrace je přivedli až k jeskyni, kde se to hemžilo štiplavým pachem a stíny siluet zvířecích postav.
Najednou z jeskyně vyběhlo několik obrovských zlých postav, které učedníci moc dobře znali.
,,Psi!" Vykřikl Rychlík. Nestvůry se řítily přímo na ně. Jasněnka vyšplhala na nejbližší strom.
,,Rychlíku, chyť se mně!" Křičela Jasněnka z větve a podala Rychlíkovi packu s vytaženými drápky, aby se lépe zachytil. Rychlík vyskočil, ale pes byl rychlejší a chytil strakatého učedníka do zubů. Stáhl a přišpendlil ho na zem, kde se mu učedník snažil vykroutit a zadníma nohama mu chtěl rozdrápat břicho. Jeho malé drápky však neodolaly silným psím svalům, a tak ho pes vyhodil do vzduchu, potom ho chytil do zubů a v čelistech drtil jeho hrudní koš s páteří. Učedník prožíval nejhorší muka ve svém životě.
Když to Jasněnka viděla, začala syčet, prskat a po tváři ji stékaly slzy bolestí. Seskočila z větve a s vytaženými drápy chtěla skočit na psa, který drtil Rychlíka, ale jiný pes po ní skočil, svalil na zem, zakousl se jí do části tváře a stáhl z ní kus kůže. Nakonec ji vykousl oko a vytrhl ucho. Potom ji začal drápat, jako vůdce smečky Rychlíka, a odhodil ji s velkým žuchnutím do skály a potom se skutálela do trávy. Vedle ní dopadl zakrvácený Rychlík, kterého vůdce smečky rozdrápal na kusy. Psi začali vítězně výt.
Rychlík se dotkl Jasněnčiny tlapky. Učednice otevřela oko a bolestným výrazem se podívala na kamaráda.
,,Jasněnko..." Zachraptěl Rychlík, z trupu mu valila krev. ,,Omlouvám se ti, že jsem nás zatáhl do téhle záhuby... Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo... Mněl jsem si raději počkat, než příjde chvíle, kdy se z nás stanou válečníci..." Rychlíkovi se stále zpomaloval tep srdce. ,,Ale... Mám pro Tebe jedno tajemství... Vím, že přežiješ, a také vím, jak zachráníš náš klan před psí smečkou. Je o tobě proroctví... Jdi k Měsíčnímu kameni, a tam-..." Najednou Rychlík zakašlal, a z tlamičky mu vytryskla krev. Už nebyl schopen slova. Teď už dobíhaly poslední chvilky jeho života a potom udeřil jeho poslední srdeční tep. Bylo po něm. Z jeho těla pomalu unikalo teplo.
Jasněnka propadla panice. Začala zoufale volat kamarádovo jméno, ale ten se ani nepohnul.
O jakém proroctví to Rychlík mluvil? Já jsem vyvolená? Já zachráním svůj klan?
Jasněnka usilovně přemýšlela, ale vytékalo z ní moc krve, takže se nemohla soustředit a nakonec to nevydržela, a propadla do temnoty...