Zbloudilé duše

1 a

Krajině vládla tma a polykala vše co jí stálo v cestě. V hlubokém lese bylo naprosté ticho, které občas přerušil mírný větřík. Jeho šeptající zvuk rozpohyboval větve stromů a ty se pak v neviditelné síle zmítaly ze strany na stranu. Ticho však nenarušoval žádný živočich. Nebylo slyšet žádné šustění křídel či soví houkání. Ani psí štěkot se krajinou nerozléhal. Celá krajina byla pohlcena v tichu, jako by vše zemřelo.

Po nebi se valily hustě černé mraky, přes které nepronikal žádný svit hvězd a ani měsíce. Byla černočerná tma. Náhle ustal i ten nejjemnější vítr a rozhostilo se děsivé ticho, které přerušilo prasknutí větve.

Porostem se potácela hubená postava muže. Opíral se o kmeny stromů a zuřivě dýchal. Jeho prsty se zarývaly do kůry stromů a černé oči těkaly po porostu, který halila neprůstupná tma. V černotě noci šla vidět jen silueta a dvě čistě bílá bělma páru očí, které svítila jako dvě hvězdy.

Muž opřený o strom ztěžka polkl. Žízeň byla jeho nepřítelem, ač to vypadalo, že muž utíká ještě před děsivějším. Odtrhl se od kmene stromu a rychlou, zmatenou chůzí se vydal dál porostem. Nohy se mu pletly a zakopával o kořeny a pařezy. Les nejednou zřídl a hubená postava neznámého člověka se ocitla na planině, která se mírně svažovala.

Z lesa se ozval prapodivný skřek. Muž se prudce otočil směrem k lesu a pozoroval, jestli něco, nebo spíš někoho nespatří. Podle vyděšených očí věděl, kdo zvuk vydal. Jeho oči říkaly, že nestojí o další setkání s dotyčným. Pomalu couval od lesa, přitom si měřil celou délku kraje planiny. Zvuk se ozval znovu, tentokrát mnohem blíž a mnohem zoufaleji. Muž si rychlým pohybem sáhl na krk a polkl. Otočil se k lesu zády a rozeběhl se směrem od lesa pryč.

Mračna se rozestoupila a na planinu vysvitl měsíc, který muži ukázal cestu kudy se dát. V dálce za obzorem vyčnívala vysoká kostelní věž. Mraky znovu pohltily jediný zdroj světla a vše se znovu ponořilo do absolutní tmy.

Když byl muž v dostatečné vzdálenosti od lesa a pomalu se jeho postava ztrácela za obzorem, z lesa se vynořila další osoba. Černý plášť za ní vlál a dlouhé hubené prsty se zarývaly do jednoho ze stromů, který po jeho dotyku pomalu umíral. Temné oči, ve kterých nebyla nejmenší známka po bělmu, se upíraly na rychle se vzdalující postavu. Muž v dálce ucítil, že na něho kdosi hledí a dal se do běhu. Moc dobře věděl, co je ten přízrak zač!

Ve velké rychlosti vběhl do vesnice. Svými prudkými pohyby na sebe přitáhl pozornost psů, kteří se rozštěkali a jejich zlověstné vrčení se rozléhalo po úzkých uličkách vesnice. Muž psům nevěnoval pozornost. Jediná věc, na kterou svou mysl upínal, se nacházela uprostřed vesnice. Kostel!

Ohromná vrata do útrob kostela byla zamčená a v okolí bylo pusto a prázdno. Všichni spali klidným spánkem, jen psi štěkali jako šílení. Muž spatřil stín, který zašel za roh. Zoufale zakvílel a vzlykl. Už nechce stát tváří v tvář tomu monstru.

Divoce začal bušit na vrata kostela. Vzduchem se pronesl skřek oné bytosti. Psi přestali štěkat, se staženými ocasy a s kňučením, zalézali do bezpečí. Muž u kostelní brány začal do dveří kopat, a ještě víc mlátit.

„Prosím! Pane Bože ochraňuj mě!" zvuk bouchání se rozléhal po velkém prostoru kostela a rozléhal se do všech míst svatostánku. Ozvalo se cvaknutí klíče a vrata se pootevřela na malou škvírku ve které se objevilo vyděšené oko starce.

„Co se děje hochu?" svit svíčky dopadal na obličej muže, kterému nebylo ani dvacet let. Jeho oči a vrásky kolem nich však vypovídaly o něčem, co jeho duši zestárlo o několik let.

„Pusťte mě prosím dovnitř! V patách mi je démon. Sám se mu neubráním!"

„Ty myslíš, že já stařec ti pomůžu?!"

„Vy ne! Ale on!" mladý muž ukázal na velký kříž nad oltářem a odstrčil starého kněze od vrat a vhrnul se do útrob kostela. Než kněz stačil zavřít velká vrata, všiml si, že z poza jednoho rohu domu se vyhoupl hubený temný stín, který pomalým krokem šel ke kostelu. Kněz rychle zavřel a zamkl. Pak se rozeběhl k oltáři. Poklekl vedle mladého hocha a začal se také modlit.

Oba po oku sledovali, jak se za okny míhá temný stín a hledá, jak se dostat ke svým obětem. Občas netvor vydal onen děsivý zvuk, který už tolikrát vypustil do světa.

„Tady jsme v bezpečí!" kněz zašeptal. Těžko říct, jestli chtěl uklidnit sebe, nebo hocha. Dlouho však setrvali na kolenou v modlitbách. Ze svatých přání je vytrhlo světlo, které se za okny zjevilo a vystřídalo tmu.

Mladík pomohl knězi z kolen na nohy a vydali se ven z kostela. Otevřeli bránu a rozhlédli se po místě, kde ještě před pár hodinami chodil přízrak. V hlíně zůstaly jen děsivé stopy bosých nohou s dlouhými drápy.

Všude vládl klid a vesnice se pomalu probouzela ke každodenní činnosti. Ani jeden z vesničanů neměl tušení, co se pod jejich okny odehrávalo. Jen dva muži stojící u brány kostela na sebe koukali se strachem v očích.