Zbloudilé duše

1 c

O tři hodiny později seděl hoch u velkého stolu, který se nacházel v domě kněze. Prsty na rukou měl propletené a položené na desce. Barva kůže byla nezdravě bílá. Třásl se zimou. Oči mu těkaly z kněze na rychtáře a nervózně poklepával nohou až mu černé vlasy na hlavě neposedně poskakovaly. Neměl tušení, co po něm ti dva chtějí. V životě ty dva neviděl. Krvavě rudé rty se pootevřely. Hoch chtěl něco říct, ale patrně si to rozmyslel a rty se znovu uzavřely v jednu tenkou linku.

„Nás se bát nemusíš. Oba jsme srozuměni s tím, co tě v lese potkalo. Jen potřebujeme vědět, jak se vše stalo." kněz se na hocha usmál a přistrčil k němu mísu se sušeným masem. Bylo zapotřebí, aby znovu nabyl síly.

„Nebojím se vás!" promluvil tiše hoch. Mísy si ani nevšiml.

„Tak proč nám nechceš říct, co se stalo."

„Nemůžu vám říct nic, protože si nic nepamatuju!"

„Ale své jméno určitě víš!" vložil se do hovoru rychtář.

„Jiří."

„Výborně! A nějaké místo odkud jsi k nám přišel? Jméno vesnice, nebo vašeho rychtáře?" rychtář valil oči na Jiřího a čekal na odpověď. Doufal, že ho bude moci poslat zpět a tím to pro něho celé skončí. Jiří svraštil čelo a mračil se. Přemýšlel nad vším, co by mu napovědělo odkud je nebo nějakou spojitost, co se s ním v posledních dnech dělo.

„Je možné, že jsem z Lelkovic?" kněz se podíval na rychtáře. Okolí moc neznal, protože ho kostel zaměstnával natolik, že se nikam nedostal.

„Možné to je, ale je to sakra daleko! Pěšky určitě dva dny. Když se však na tebe hochu podívám, tak jsi to možná šel i déle."

„Proč jsi odešel?" kněz se přestal věnovat rychtáři.

„Neodešel bych sám! Neměl jsem důvod... co si pamatuji. Byl jsem tam šťastný. Měl jsem se ženit!" znovu se zamračil a zavřel oči. Jeho bílé tělo se celé rozklepalo. Kruhy pod očima se prohloubily. „Šel jsem do lesa pro dříví. Nebyl jsem sám, měl jsem s sebou psa, ale zaběhl se. Šel jsem ho hledat a dostal jsem se k černé průrvě v zemi. Šlo z ní teplo a ozýval se odtamtud štěkot. Cítil jsem sílu, která mě táhla dovnitř. Chtěl jsem tam jít kvůli psovi, ale pořád jsem cítil něco víc. Pomalu jsem se začal do průrvy vtěsnávat, ale najednou vše potemnělo. Na svém těle jsem ucítil chlad ..." Jiří se rozklepal tak, že ztratil vědomí a jeho hlava tupě dopadla na desku stolu. Kněz s rychtářem se na sebe nechápavě podívali.

„Co to má znamenat?!"

„Nemám tušení. Patrně ho postihl ďábel. Budeme potřebovat exorcistu, a to co nejrychleji."

„Pane Bože! Myslíte, že ten hoch nalezl cestu do pekel?"

„Vypadá to tak. Tohle sám nezvládnu. Okamžitě pošlu zprávu biskupovi, aby mi poslal veškeré prostředky k tomu, abychom toho chlapce zachránili. Do té doby ho zde zamknu. Nesmí se dostat ven a přijít do kontaktu s lidmi."

„Tohle se rozkřikne! Neudržíme to. Lidé se budou ptát. Utečou odtud."

„Ani bych se nedivil. Nyní se musíme obrátit k Bohu a žádat ho o co nejrychlejší pomoc. Pokud ten hoch bude spát, tak jsme v bezpečí."

„Zabijeme ho!" rychtář sáhl k opasku a povytáhl dýku.

„Zbláznil jste se? Ďábla dýkou nezabijete. Musíme ho dostat ven z lidského těla. A co víc, vy nejste zvědavý, jak se to všechno stalo?"

„Jsem zvědavý, ale radši chci mít ve vesnici klid a musím ochránit lidi. Co když se ten přízrak vrátí?"

„Takhle je neochráníte. Nevíme, s kým máme tu čest! Musíme počkat na exorcistu. Ten si s ďáblem poradí a pak bude klid. Ten přízrak se do kostela nedostane. Věřte mi."

„Dobrá, budu vám věřit, ale pokud se to vše dostane za hranici naší vesnice, tak je s námi konec!" s těmi slovy se oba rozloučili. Kněz okamžitě sepsal dopis pro biskupa a odeslal ho po nejrychlejším jezdci ve vesnici. Ze zamčené místnosti se začaly ozývat tlumené skřeky. 

„Pane Bože, všechny nás chraň před služebníkem pekla! Otče náš, jenž jsi na..." ozvala se rána a následně zvuky praskajícího dřeva. Kněz se chopil kříže a pomalu šel k pokoji, kde se nacházel Jiří.  Veškerý hluk se odehrával za zavřenými dveřmi. Kněz neměl odvahu dveře otevřít. Jen se ujistil, že jsou pevně zamčené a pak rychle odešel do kostela k oltáři.