Zbloudilé duše

1 b

„Děkuji pane, že jste mě přijal tak narychlo." Kněz se ztěžka posadil do křesla a zahleděl se na rychtáře, který se usmíval. Seděl na vyřezávané židli a v ruce držel sklenici s červeným vínem. Čekal, co kněz bude chtít. Zase! Z ulice se do místnosti nesly hlasy vesničanů, kteří se o něco přeli.

„Jste vždy vítán. O co jde tentokrát?" napil se.

„Včera v hlubokých hodinách noci dorazil k bráně kostela hoch. Vyděšený, zablácený, poškrábaný a dožadoval se o azyl v našem kostele." Rychtář pozvedl obočí a zadíval se na svého hosta.

„A? Doufám, že jste jeho přání vyhověl." opřel se v křesle až zapraskalo.

„Zajisté pane! Jde mi o něco jiného."

„Povídejte. Probouzíte ve mně zvědavost" odložil sklenici na stůl.

„To, že nemám tušení, o koho jde, je mi celkem jedno. Jde tu o věc velmi prapodivnou."

„K věci Arnošte! K věci, nemám celý den na vaše pohádky!"

„Toho chlapce pronásledoval duch! Démon! S určitostí nedokážu říct, co to bylo zač!" chvíli bylo ticho. V rychtářových očích se zableskla pobavená slza a pak vyprskl v hlasitý smích.

„Arnošte, že jste zase upíjel vína z vašich sklepů? Já vám pořád říkám, abyste to nepřeháněl. Minule jste mluvil o létajícím přízraku nad lesem a nyní je to démon?" rychtář si otřel slzy smíchu z koutka oka a kroutil přitom pobaveně hlavou.

„Vladislave!" kněz upřel pohled na rychtáře a ani nemrkl. Chytil ho za zápěstí a s vážným výrazem pokračoval: „Tentokrát se opravdu nepletu! Viděl jsem ho! Obcházel po zbytek noci kostel a snažil se toho hocha dostat! Nemám tušení, kde se to vzalo, ale vím, že to prahne po tom hochovi." Rychtář se nyní mračil. Podle naléhavosti s jakou to kněz říkal, mu začal věřit.

„Dobrá Arnošte! Nezbývá než vyzpovídat toho chlapce. Musíme vědět, kdo to je. Odkud přišel a co ví o tom stvoření. Pak se uvidí, co podnikneme dál. Zatím je to jen mezi námi! Nikdo jiný se to nesmí dozvědět, je to jasné?!"

„Ano pane!"

„Tak tedy pojďme!"

„Teď spí. Je vyčerpaný. Ale přeci byste mohl jít se mnou a na něco se podívat." oba vstali a šli společně ke kostelu, kde stálo několik lidí a prohlíželi si děsivé stopy. Rychtář nemohl uvěřit svým očím. Kněz mluvil pravdu! Poručil všechny stopy zničit, aby zbytečně nevyvolávaly paniku a nakázal všem přítomným, aby se rozešli za svou prací. Pak následoval kněze do místnosti, kde spal cizí hoch, který do vesnice přitáhl podivného tvora. V tichosti stáli nad postelí a prohlíželi si jeho tržné rány od větví a různých jiných škrábanců. Jeho tělo se občas pohnulo v prudký tik a pak rychle začal oddychovat. Po chvíli to pominulo a znovu se uklidnil.

„Poznáváte ho?" zašeptal kněz.

„V životě jsem ho neviděl. Budeme muset počkat, až nám to řekne sám, kdo je." Rychtář se zamračil a přistoupil blíž k hochovi. Sklonil se nad jeho krkem.

„Co sledujete pane?!"

„Pojďte se podívat." Rychtář udělal krok stranou, aby kněze pustil na své místo a mohl se tak podívat na místo, které zkoumal.

„Co to je?"

„Doufal jsem, že mi to objasníte vy!"

„Nemám tušení pane. Vypadá to jako bodná rána něčím hodně tenkým. Je zajímavé, když se toho dotknu, je to takové horké. Myslíte, že ten démon mohl být up..."

„Ano myslím si, že to byl upír! A dokonce vám začínám věřit, že jste tehdy nad lesem viděl létat toho, co tomuhle mladíkovi učinil zranění."

„To by měl na krku, ale dvě identické rány. Tady je jen jedna!"

„Patrně se hoch ubránil." 

„Nesmysl! Není žádný důkaz, že upíři existují!" kněz divoce kroutil hlavou.

„To bych od zástupce církve nečekal, že toto vysloví. Copak církev nehlásá, že tito bytosti existují?"

„Hlásá pane?" zasmál se kněz „Ne, opravdu nic takového nehlásá! Je jen obezřetná, ale pokud nebude důkaz, tak tomu sám neuvěřím."

„V noci jste ten důkaz možná viděl na vlastní oči. Protiřečíte si Arnošte. Jak často jste mě navštěvoval s tím, že jste viděl podivné tvory? A nyní tomu nechcete věřit, když jste byl nejblíž tvorovi sající krev, co jste kdy byl. Mám tomu tedy rozumět tak, že jste mi lhal?"

„Ne pane. Jen si asi nedokážu připustit to, že jsem viděl skutečnost. A nyní když je tak blízko, tak mám strach, že vše, co jsem viděl, byla pravda. V hloubi duše jsem si vždy myslel, že jsou to jen bludy, ale nyní ..." rychtář se smířlivě pousmál a pomalu opouštěl místnost. Kněz mu byl v patách a jeho myšlenky se potulovaly ve všech vzpomínkách, kde viděl prapodivné tvory.

Když oba stáli před kostelem na denním světle, otočil se rychtář čelem ke knězi a uchopil ho za ramena. Mírně s ním zatřásl, aby starého kněze vrátil myšlenkami zpět.

„Nyní počkáme. Až se ten hoch probudí, nechte pro mě poslat. Chci být u toho, co nám řekne. Pak se rozhodneme, co podnikneme. Je možné, že o tom budete muset zpravit církev svatou a já budu muset vše sdělit císaři. Takže stále nikomu ani muk!" kněz kývl hlavou na srozuměnou a požehnal rychtářovi. Ten se otočil na podpatku a rychlou chůzí zamířil do svého domu. Sotva se otočil ke kostelu zády, jeho hlavu pohltily ty nejhorší varianty následujících dní.

Kněz se vydal do útrob kostela. Svým pohledem vzhlédl vzhůru na oblohu nad kostelní věží a v duchu požádal o pomoc. Až se setmí, je velmi pravděpodobné, že se stvůra znovu objeví. Kněz předstoupil před oltář. Pokřižoval se a poklekl k modlitbě.