Zbloudilé duše

1 d

Celou noc se z pokoje ozývalo skučení, kvílení a pláč. Znělo to, jako by člověk procházel hrůznou proměnou, ale mysl zůstávala stále spjatá se starým tělem. Kněz Arnošt při každé ráně, při každém skřeku s sebou strachy trhnul. V dlaních pevně svíral zlatý křížek a chrlil ze sebe jednu modlitbu za druhou.

Náhle v pokoji vše utichlo. Kostelem se nesl jen zvuk profukujícího větru a ozvěna dechu starého kněze. Zapálené svíce u oltáře zčistajasna zhasly a z temnoty venku se ozval štěkot psů. O malou chvíli se za oknem mihl stín. Přízrak se vrátil pro svou oběť. Kněz zavřel oči a vší silou víčka tlačil k sobě. Křížek ho řezal v dlaních, jak ho mezi nimi svíral a ozvěna modliteb se odrážela od každé stěny a sloupu. Hlas se sám se sebou předháněl a šepot udával rychlost věčného přání.

Arnošt otevřel oči a sledoval skrze okna, jestli neuvidí tmavou postavu. Pomalu vstal z chladné země, na které doposud klečel. Když se chystal udělat krok k oltáři, ozvalo se škrábání na dřevo. Arnošt se prudce otočil k bráně kostela. Přízrak byl tam a snažil se dostat do útrob svatostánku. Kněz se pokřižoval. Škrábání ustalo, ale nové se ozvalo. Tentokrát z pokoje, kde byl zamčený Jiří.

„Pusť zatraceného!" ozval se skřípějící, tichý a zlověstný hlas od brány kostela.

„Slavný Kníže nebeských vojsk, archanděli Michaeli, braň nás v boji proti mocnostem temnot a jejich duchovní zlobě. Přijď na pomoc nám, které Bůh stvořil a vykoupil z otroctví démonů Krví Ježíše Krista. Církev tě uctívá jako ochránce a patrona, tobě svěřil Pán duše, které jednoho dne zasednou v nebi. Spoutej Satana a svrhni ho do propasti, aby nemohl svádět naše duše" odvážný hlas starého kněze se nesl divokou rychlostí kostelem. Přízrak nechal kněze modlitbu vyslovit. Čekal. Nebál se ničeho. Jeho tichý úlisný skřípějící smích se zlehka dostával k uším kněze.

„Pusť zatraceného!" zopakoval přízrak s větším důrazem. Z pokoje, kde byl Jiří, se ozval pláč.

„Nenáleží ti!" vykřikl Arnošt. Ozvala se děsivá rána, jejíž ozvěna se ještě dlouho poté nesla kostelem. Arnošt se lekl a upustil zlatý křížek. Chtěl se pro něho sehnout, ale ozvala se další rána. Tentokrát se rozletěly dveře od pokoje, kde byl Jiří. Z něho vyběhl hoch. Černé vlasy měl přes oči a jeho bílá kůže doslova svítila do tmy. V rychlém tempu vrazil do starého kněze a ten spadl. Hlavou narazil na roh kostelní lavice. Ozvalo se křupnutí a Arnošt zůstal nehybně ležet na chladné podlaze. Z ucha mu vytekl pramínek krve, který se pomalu rozléval do spáru dlaždic.

Jiří se zastavil a pohlédl na nehybného muže ležícího u kostelní lavice. Z očí se mu linuly slzy z toho, jak se snažil ubránit neviditelné síle, která ho neustále k sobě přitahovala. Jiří se dokázal vyprostit a to mu dovolilo se ohnout pro zlatý křížek. Pevně ho sevřel do dlaně a v tu samou chvíli ho neviditelná síla znovu pohltila. Nenasytně ho spoutala a táhla pryč z útrob kostela, kam přízrak nesměl vkročit.

Brána se divoce rozlétla a Jiří se ocitl před tím, čeho se vždycky tolik bál. Přízrak natáhl ruku, na které byly zřetelné dlouhé drápy. Divoce se rozmáchl a seknul jimi Jiřího přes tvář. Sotva z ran začala téct krev, přízrak pevně uchopil bezvládné lidské tělo a vzletěl vzhůru. Jeho temná postava zmizela v černé tmě noční oblohy. Jediné, co po přízraku zůstalo jako důkaz, byly hluboké rýhy od jeho drápů na kostelní bráně...