Zbloudilé duše

2a

Kůň pomalým krokem kráčel po prašné cestě a na zádech v sedle nesl muže středního věku. Ten se pomalými pohyby pohupoval v rytmu koňské chůze. Jen občas pomohl koni otěžemi udržet směr na cestě. Slunce prosvítalo skrze koruny stromů a muž nastavil svou tvář vstříc paprskům. Na jeho tváři byl spokojený úsměv. Jeho rozcuchané hnědě vlasy, ve kterých byla vyholená tonzura, právě pohladila nízko položená větev stromu. Natáhl líně ruku a utrhl z ní list, se kterým si pak následně pohrával mezi prsty. Jeho jemnost a vůně ho ještě víc uklidnili v tom, že nemá nejmenší důvod spěchat.
Před jedním dnem dorazil do kláštera posel s psaním, ve kterém byla žádost o okamžitou pomoc s vymítáním ďábla. Kapitula na nic nečekala a ihned pověřili bratra Joachyma, aby se tohoto úkolu ujal. Joachym s velkou radostí souhlasil. Měl alespoň možnost konečně vyjít ven a nebýt neustále zavřený ve vysokých zdech kláštera.

Nyní byl Joachym jeden den na cestě a každou chvíli by měl na obzoru spatřit vesnici, kde podle všeho ďábel započal své dílo. Posel měl spravit rychtáře a tamního kněze o tom, že kapitula posílá svého člověka.

Podle různých svědectví, z jiných takovýchto případů, bylo zvykem, že si vesničané v tomto směru rádi vymýšleli. Někdo se stal nepohodlným a místo toho, aby vše vyřešili jako lidi, tak svalili na chudáka to, že je spolčený s ďáblem, nebo že je dotyčný čaroděj. Proto neměl nejmenší důvod na místo událostí pospíchat. Tušil, že tady to nebude jiné a bude se muset zase rychle vrátit do kláštera. Chtěl si tuto chvíli volnosti užít do sytosti, a tak seskočil z koně. Bok po boku došli na místo, z kterého šlo vidět do daleké krajiny.

Joachym nechal koně se pást a sám se natáhl do trávy a sledoval vše před sebou. Přibližně hodinu chůze od místa, kde se nyní nacházel, byla vidět v údolí kostelní věž a kolem rozseto několik domů. Na druhé straně od vesnice na kopci byl hustý les, který se táhl daleko za obzor. Všude vládl klid a mír.

„Krásně je na tom světě. Škoda, že skoro celý život vidím jen šedé stěny kláštera a tyto krásy jsou mi téměř odepřeny." Joachym si povzdechl a položil se celý do trávy. Zavřel oči a zaposlouchal se do zpěvu ptáků, bzučení včel a vos kolem sebe.

Najednou se pod ním začala země otřásat. Než stačil vstát prohnalo se kolem něj pět jezdců, kteří neměli stejný názor na dnešní den jako Joachym. Spěchali do míst, kam měl namířeno i on.

Nebylo zbytí. Očividně je celá událost závažnější víc, než si doposud chtěl připustit. Pokud ho zrak nešálil, tak jeden z jezdců měl na sobě znak českého království. Lva s dvěma ocasy.