Zbloudilé duše

2c

Joachym den na to dorazil do Lelkovic. Při průjezdu vesnicí se nestačil divit, jaký je po ulicích nepořádek. Ve vzduchu se vznášel podivný zápach hniloby a lidského potu, což bylo podivné, jelikož za celou dobu, co projížděl vesnicí spatřil jen jednoho člověka. Shrbenou stařenu, která kamsi vedla kozu na dlouhém provazu. Dojel doprostřed vesnice a tam seskočil z koně. Po dopadu na zem se mu nohy propadly do měkké mokré půdy.

Koně uvázal ke kůlu a začal se rozhlížet po chátrajících domech. Doufal, že spatří alespoň někoho, kdo by mu mohl říct, co se tu děje. Očividně bylo toto místo postihnuto strachem! Zčista jasna za sebou zaslechl pomalé kroky. Prudce se otočil a tam spatřil zarostlého muže. Lícní kosti mu vystupovaly z tváře. Šedé dlouhé vlasy se mu spojovaly v dlouhé šedé vousy, které měl až na hruď. Oblečení na něm vyselo jen díky provazu, který měl omotaný kolem pasu. Šedé prázdné oči se upíraly na Joachyma a pravou rukou šmátral před sebou. Joachym ho uchopil za ruku a pomalu ho přitáhl k sobě. Z brašny u sedla vytáhl kus chleba a sýr. Podal jídlo muži. Když poznal co drží v ruce, tak se dychtivě zahryzl do chleba.

„Bůh ti to zaplať!" promluvil po prvním spolknutém soustu.

„Zdá se, že jste Boha odtud vyhnali!"

„Vyhnali?!" zakřičel muž a zkřivil tvář „Ne pane! To on nás opustil v tu nejvíc potřebnou chvíli!"

„Co se stalo?"

„Úrodná pole zchřadla. Lidé se začali nenávidět a začali odtud odcházet. Bohužel nevím, co přesně se stalo a kam všichni odešli, protože jsem v té době oslepl..." muž se odmlčel a začal znovu jíst.Joachym si ho prohlížel a přemýšlel, co za tímvším stojí.

„Poslyšte, kdo je vaším pánem? Kdo to tu má celé na starost?"

„Statkář Helmold."

„Najdu ho kde?"

„Co si pamatuji, tak to býval vždy ten největší a nejkrásnější dům v celém širokém okolí. Joachym po krátkém hledání tento dům našel. Byl opravdu nejkrásnější široko daleko. Nebylo to ani tak těžké, jelikož ostatní domy se rozpadaly před očima. Neváhal ani chvilku a zabušil pěstí na dveře. Po marném čekání na vyzvání, aby vstoupil do útrob domu, otevřel sám. Vstoupil do čistého domu, ve kterém nebylo ani živáčka. Z prvního patra se však ozývalo jemné, ženské chichotání.

Pomalu začal stoupat po schodišti. Poslední schod zaskřípal a ženský smích utichl. Joachym zabouchal na jediné zavřené dveře v chodbě.

„No tak vstup vetřelče!"

„Jsem služebník boží." S těmito slovy Joachym vstoupil do pokoje, ve kterém smrděl hřích dychtivosti a ukojení. Na posteli ležel nahý muž a u bocích mu ležely dvě nahé ženy. Byly k němu přitisknuté a vyděšeně se dívaly na nově příchozího. Jejich nahá těla se leskla potem a hrudníky se zprudka zvedaly a zase klesaly. Joachym se při tomto pohledu na ženská nahá těla prudce zastavil a pokřižoval se.

„Služebník boží říkáš? Proč tě tvá cesta zalitá sluncem zavedla právě sem k nám?"

„Potřebuji... Chtěl jsem... Chci se..." Joachym nevěděl, jak začít. Nevěděl, co si má počít s tím, že vidí tolik hříchu na jednom místě a přímo před sebou.

„Koukám, že ti dělá problémy se vyjádřit! Pomůžu ti. Děvčata, moc se omlouvám, ale budeme pokračovat později. Mého hosta přivádíte do rozpaků." Ženy se lehkými pohyby zvedli z postele. Helmold se neudržel a jednu plácl přes zadek. Dotyčná vykřikla a rozesmála se. Opatrně se protáhly kolem Joachyma a jejich bosé nohy, které pleskaly o podlahu, byly slyšet i v přízemí. Helmold se rychle oblékl a sedl si na kraj postele. Úsměv z jeho tváře nemizel. Jen jeho obočí se pozvedlo v nevyslovenou otázku.

„Nuže posle Boží, jak ti má maličkost může být nápomocna v tvé pouti?" Helmold si očividně z Joachyma dělal srandu, ale ten to ignoroval.

„Potřebuji zjistit informace ohledně jednoho vašeho poddaného."

„O koho má jít?!"

„Říká vám něco jméno Jiří?"

„Jistě že říká. To jméno jsem zaslechl několikrát. Ve vesnici jich je několik!"

„Jde mi o jednoho konkrétního. Hoch do dvaceti let, měl se zde ženit..."

„Ale jistě! Můj podomek. Před několika dny jsem ho poslal pro dřevo a už se nevrátil. Patrně naněj spadl strom!" pokrčil rameny Helmold a vstal z postele. Došel ke stolu a na jeden lok dopil víno vesklenici.

„Nikoli pane. Jiří byl spatřen dva dny odtud ve vesnici."

„Opravdu?" Helmold se přestal usmívat. „Ten bastard! Utekl! To mu nedaruju!" Joachym statkáři zatarasil cestu.

„Potřebuji o něm vědět vše, co víte."

„Proč?!"

„Je to nezbytné, protože se o něj zajímají císařští vojáci." Rozhodl se, žeHelmoldovi neřekne pravdu. Od první chvíle, co vstoupil do Lelkovic, tušil, žetu není něco v pořádku. Tuto nedůvěru si začal spojovat právě s Helmoldem.

„Tak vojáci? Pch... ať si ho vezmou do paškálu slabocha!"

„Nuže? Povíte mi o něm něco?"

„Ve výsledku není ani co! Svou práci zastal, ale byl to slaboch. Je pravdou, že se měl ženit, ale z lásky to nebylo. Obtěžkal jednu ze zdejších děveček a její rodiče nepřipustili, aby jejich dcera porodila bastarda. Teď odtud vypadni!" Helmold popadl dýku, která doposud ležela vedle prázdné lahve od vína, a namířil jí na Joachyma. Ten neváhal ani chvilku a chvatně opustil místnost. Seběhl do přízemí, kde seděli u stolu dvě dívky a o něčem se spolu bavily. Když spatřili Joachyma okamžitě zmlkly a změřily si ho zkoumavým pohledem. Jedna na něho dokonce mrkla.

Cestou ke svému koni přemýšlel, proč statkář změnil své chování poté, co se dozvěděl, že Jiří bylv jiné vesnici. Co by se stalo, kdyby mu řekl, že je Jiří pravděpodobně po smrti? Zase by s začal smát? Jemožné, že ti dva měli spolu nějaké nevyřízenéúčty? Šlo o lásku k jedné ženě? Duše Jiříhobyla velkým lákadlem pro toho démona, o kterém se tolik mluvilo a vše mělo počátek zde. V této bohemzapomenuté vesnici. Zde se musí nacházetvodítko. Joachym se prudce zastavil a ohlédl se za sebe do prázdných koutů vesnice. Kam vlastně zmizeli všichniobyvatelé?