Quiet Boy | CZ

29.

Ze tmy mne dostává pláč a velmi známý hlas .

Všechno je to moje vina.

Pomalu otevírám oči. Cítím silnou bolest. Bolí mne celé tělo. Vidím rozmazaně. Je tohle po smrti? Ptám se sám sebe a snažím se zaostřit pohled.

Probouzí se! Slyším něčí výkřik.

Stále se snažím zaostřit, ale mé oči mne neposlouchají.

Alexi! Alexi slyšíš mě? Říká uplakaný hlas.

Ten hlas znám, ale stále si nemohu vzpomenout komu patří .Cítím stisk ruky. Všechno se mi vybavuje. Rychle vyskočím do sedu a zmateně se dívám kolem sebe. Sebby sedí u mne a dívá se mi do očí. Já jsem mrtvý? Ptám se stále sám sebe.
Sebby mě silně obejmul a plakal.

Já.. nemůžu uvěřit že jsi se probral.

Řekl roztřepaným hlasem a já jsem byl stále zmatený.

Když mě pustili z nemocnice, hledal jsem tě.. nemohl jsem tě najít... Měl jsem takový strach. Nemůžu uvěřit že jsi to udělal, kvůli mě.. Je to všechno moje vina.. Měl jsem být silný. Neměl jsem se probrat pozdě... Omlouvám se...

Trvalo asi 2 dny než jsem se úplně probral, a než jsem zjistil co všechno se stalo. Byli jsme oba naživu. On prodělal klinickou smrt, a mě srazil vlak, strojvedoucí si mě všiml a naštěstí stihl spomalit, protože jinak bych tady už nebyl.
Šok přišel, když jsem zjistil, jak dlouho jsem byl v kómatu. 2 roky. Nemohl jsem tomu uvěřit. A fakt, že on za mnou i přesto že jsem se nemusel nikdy probrat, chodil každý den a byl se mnou jak dlouho jen mohl. Nezapomněl na mě.
Když mi tohle všechno řekli, vhrnuli se mi slzy do očí a silně jsem ho obejmul.

Byl pro mě tím nejúžasnějším člověkem, kterého jsem kdy poznal. Naše láska zůstala nekonečná až do -?