Nejistá budoucnost (Cherick) CZ

Nejistá budoucnost 2

Po týdnu

Oba muži byli z následujícího setkání dost nervózní. Zatím, co Eric byl zmatený a rozpolcený, nevěděl, co si má myslet, Charles žil v nejistotě a strachu ze všeho, co by se mohlo stát. Doslova se utápěl ve svých straších a černých myšlenkách. Nakonec se ale přeci jen vzchopil a rozhodl se svému strachu čelit.

„Můžete dovnitř pane profesore." „Děkuji Maxi." Jako vždy se dostal přes propouštěcí kontrolu dovnitř a nechal se dovézt do plastové cely. Seděl jsem v klubíčku na posteli zakrytý peřinou a odpočítával sekundy, než přijde. Co když nepřijde? Ne, to by přece neudělal. Zatím vždycky přišel. Ale teď to bude jiné. Pro Boha, vždyť ani nevím, jak se chovat!! Mám dělat, že se nic nestalo? Ale ono se stalo! A hodně! „Ehm, ahoj Ericu. Jak se máš?" Charles seděl na svém křesle u dveří a nejistě mě sledoval. „Tak si to přečti, ne? Od čeho máš schopnosti, když je nepoužíváš." „nechci ti lézt do hlavy." Odfrknul jsem si a přitáhl si peřinu blíž k tělu. „Budeš stát celou dobu u dveří?" Pohnul se a dojel ke stolu, dál se ale neodvážil. Jedna část ve mně byla ráda a ta druhá smutně poklesla. Jako by si přála profesorovu blízkost. „Ericu, já............přemýšlel jsem. Omlouvám se za to, co jsem udělal. Tys mě pořád přesvědčoval, tak jsem si prostě myslel-„ Nenechal jsem ho domluvit a zatím, co blekotal, jsem mu zacpal rukou pusu. „ Zmlkni Xaviére. Přijdeš si tady po týdnu a co?! Nechal jsi mě tu zmateného trčet a prostě si odešel! Co přesně jsi jako čekal?!" „Já-já........promiň. Už se to nebude opakovat. Unáhlil jsem se a teď toho lituji. Doufám, že to na našem přátelství nic nezmění." Charles se koukal na své boty a byl červený až za ušima. „Ale já nelituji." Charles ke mně zmateně vzhlédl. Nečekal jsem na jeho reakci a přisál se mu na rty. Byl to skvělý pocit cítit ty hebké rty znovu na těch svých. Po prvotním šoku začal spolupracovat. Otíral jsem se o jeho polštářky a užíval si ten příjemný pocit v břiče. Polévalo mě horko a já si jej přitáhl ještě blíž v touze ho cítit více na svém těle. Začínal mi docházet vzduch. Plíce pálily, ale já se stále nechtěl odtáhnout. Když už to nešlo vydržet, rozpojil jsem naše rty a zapřel se svým čelem o to jeho. „E-ericu." Charles se na mě díval s jiskrami v očích. Vypadal tak šťastně. Usmál jsem se na něj a dal mu krátkou pusu. „Ani nevíš, jak dlouho jsem doufal, že by........já......děkuju." Znova jsem ho políbil a pohladil jeho holou hlavu. „Vidíš nás Charlesi? Dva staří blázni. Proč to vše nemohlo začít dřív?" „Na tom teď nezáleží." Pomohl jsem mu k sobě na postel a sedl si vedle něj. Ač to byla šíleně zvláštní situace, ani jednomu nebylo trapně, nebo alespoň mě tedy ne. Mluvili jsme a letmo se občas dotkli jeden druhého. Byl to tak zvláštní a přesto tak příjemný pocit. Nejraději bych ho už nepustil zpět, ale oba jsme věděli, že k tomu bude muset dojít. Než přišel ten čas, vtisknul jsem mu ještě alespoň jeden polibek a daroval zamilovaný úsměv. Počkal jsem, než se mi vytratí z dohledu, než jsem si lehl na postel. Cítil jsem se opravdu šťastný. Vím, že na to jdu možná hodně zbrkle, a že bych se mohl ošklivě spálit, ale jsem už starý. Nikoho na světě nemám, tak proč to nezkusit? Nemám co ztratit. Usínal jsem s myšlenkou na lepší zítřky. Třeba se odsud jednou dostanu a vše bude mnohem lepší.