Nejistá budoucnost (Cherick) CZ

Nejistá budoucnost 3

O den později

Probudil jsem se brzy, časněji než normálně vstávám. Sedl jsem si na židli a čekal, až přijde ostraha, co mi donese snídani. Když Max konečně přišel, jako bych nabyl své dávno ztracené síly a mládí. Uvědomění mnou prošlo jako blesk. Možná jediná možnost, jak se odsud dostat tu teď stála jako na dlani. Ale musel bych toho muže zabít, to by se Charlesovi asi moc nelíbilo. Takové dilema, co teď? Touha po volnosti nakonec vyhrála. „Povězte Maxi, všimnul jste si někdy, jakou máte hladinu železa v těle? Pokud ne, pak vás musím upozornit, že dnes je obzvláště vysoká." Než se ten chudák nadál, už ležel mrtvý na zemi. Malá, ale účinná kulička železa se teď vznášela nade mnou. Proletěla plastovými stěnami v několika směrech. Krátká vzdálenost mezi celou a svobodou byla překonána během pár minut. Konečně jsem znovu venku a nic mě už nezastaví. Těš se světe, Magneto se vrátil!

Večer

Bylo už pozdě v noci, když jsem se dostal k zapadlé škole pro mutanty. Potřeboval jsem s ním mluvit, ať už se stane cokoli. Zazvonil jsem na domovní zvonek. Jediné světlo v budově se pomalu rozprostíralo, jak někdo přicházel otevřít. Už z dálky šlo slyšet nabroušené mrmlání, ale kroky jsem nepostřehl. „Kdo tady může strašit takhle pozdě v noci?! Jestli je to Logan pod parou, tak ho už vážně asi přetrhnu!" Otevřely se dveře a v nich stál, nebo spíše seděl, kdysi hnědovlasý rozespalý muž. Prošel jsem kolem něj a než se stačil nadít, už jsem si to mířil k jeho kanclíku. Zaslechl jsem ještě zaklapnutí dveří, než jsem se usadil v jedné z židlí naproti stolu. I s vozíkem projel kolem mě na opačnou stranu stolu. Stále vypadal dost překvapeně a zmateně, ale už se celkem dobře stačil schovat pod maskou. „Ahoj Charlesi, tak jak se ti daří?" „Ehm, Ericu, co-co tady sakra děláš?" „Prchám Charlesi, ale hlavně se jdu omluvit. Vím, že s tím co dělám nesouhlasíš, ale oni mě budou hledat. Tady se schovávat nemůžu a už je pozdě na to abych ustoupil zpět. Už jsem zaplatil příliš moc, než abych couvnul. Doufám jen, že mě nenahlásíš a necháš mi průchod. Jdu se s tebou rozloučit." Xaviér se rozkoukal a položil si ruce na stůl. „Nikdy není pozdě udělat krok jiným směrem a pokud potřebuješ utajený azyl, rád tě zde přivítám, ostatně jako každého." Pral se ve mně nový příjemný pocit s mým dlouholetým přesvědčením. „ Charlesi.........sám dobře víš, že u mě to tak není." „Vím, že to tak je." Cítil jsem se jako trhán provazy. Bože, proč jsem sem vůbec chodil?! „Mluvit můžeme i ráno, ale já bych chtěl jít spát. Nechceš tady zůstat přes noc?" Vděčně jsem nabídku přijal a nechal se odvést do rozlehlého pokoje. „Chceš spát na posteli, nebo na gauči? Promiň, ale takhle pozdě už ti pokoj asi nenajdu." Usmál jsem se a sobecky si zabral postel. Vděčně jsem přijal pár kousků oblečení a po neskutečně dlouhé době jsem se šel konečně osprchovat. Byl to tak perfektní pocit, že se mi ani nechtělo ven ze sprchy. Nakonec jsem ale přeci jen vylezl a po přeprání oblečení jsem se rozhodl zalézt do teplých peřin. Už ve ztmavlém pokoji jsem našel postel a zachumlal se pod teplou přikrývku. Charles ještě na chvíli zavítal do koupelny, než se s trochou námahy rozložil na gauči. „Dobrou noc Ericu." „Dobrou Charlesi."

Ráno

Když jsem se ráno probudil, v pokoji už nikdo nebyl. Měl jsem možnost si ložnici prohlédnout v klidu a bez remcání. Stolek s křesly a gaučem. Televize na stěně. Velká postel s menším stolkem. Velká skříň táhnoucí se přes celou jednu stěnu. A pak komoda. Všechno v bělostných a krémových barvách. Opravdu moc hezký pokoj, dost odlišný od toho mého. Spustil jsem nohy na chlupatý kobereček a naboso si šel prohlédnout věci na komodě. Byly tam rámečky s fotografiemi. Charles se svou rodinou. Staří X-mani. Školní fotografie a jeho fotky z mládí ještě s Mystic. A pak jedna, co mě překvapila. Byl jsem tam jen já, úplně sám sedící na kameni u jezera. Nevím, kdy tu fotografii pořídil, ale byla překrásná. Ještě v mládí s odhodláním v očích při svitu oranžového zapadajícího slunce. Krásně to kontrastovalo s bílým rámečkem. Raději jsem odtrhl pohled od fotek a oblékl se. Na chodbě jsem nenápadně následoval pár dětí, co mě zavedly do velké jídelny. Jen co jsem otevřel dveře, všichni vzhlédli od jídla. Někteří se zájmem, ale většinou se strachem. X-mani se postavili do bojových pozic a to včetně nerudného Logana. „jen klid přátelé. Eric je zde hostem a přichází v míru." Storm se po Charlesovi ohlédla zmateným pohledem, pak ale přikývla a všichni si zase sedli. To jim ale nezabránilo mě propalovat nedůvěřivými pohledy. „Dobré ráno Charlesi." „Dobré Ericu." Usmál se na mě a pobídl mě, abych si sedl vedle něj. S díky jsem si sedl a zakousl se do chutně vypadající snídaně.