Povídka o Lovci, Jediovi a Básníkovi

Kapitola 2: Jedi

Od mé příhody s tím malým klukem uběhlo asi tak dvacet let a mě práce zavolala na Tatooine. Byl zrovna večer, když jsem tam přišel. Viděl jsem, jak jakýsi Besaliský mistr jedi se svým padawanem osvobozoval Wookiee, kteří byli v zajetí otrokářů. V klidu jsem si sbíral duše klonů, otrokářů, Wookieeů a rozplýval se nad žárem zapadajícího slunce… 

Když v tom jsem najednou něco uslyšel. Klonový důstojník dostal zprávu od postavy v kápi, která zněla takto: "Splňte rozkaz 66". Jakmile to klon uslyšel, vypnul komunikátor a s dalšími klony začal pálit po jediích. Mistr svého padawana bránil, křičel na něj, aby odešel, aby utekl pryč, aby zůstal naživu. Jenže padawan ho neuposlechl a zůstal se svým mistrem. Bojovali statečně, mistrovy dvě světelné tyče vytvářely hluboký doprovod pro vysokou melodii padawanova meče a v kombinaci s výstřely z blasterových pušek to byla krásná symfonie boje. 

Ovšem potom se na zlomek sekundy padawan zapotácel a střela z blasteru ho trefila do hrudi tam, kde má člověk srdce. Jeho mistr ucítil na svém srdci bolest, jakou by cítil, kdyby právě jeho zasáhli. To už ovšem začaly na mistra působit emoce. Rozběhl se rovnou doprostřed zbývajících patnácti klonů. Teď už boj zněl i vypadal jako takové to vygradování v klasické hudbě, kdy jsou tam emoce tak husté, že by se daly krájet. Netrvalo to dlouho a klonoví vojáci byli do posledního mrtví. 

Mistr tam ještě chvíli stál, zhluboka dýchal. Stál tam a bylo vidět, že se velmi soustředí. Nahlédl jsem mu do mysli. Myšlenky mu tam výřily jako při cestě hyperprostorem, ovšem jedna tam převládala: "Nesmím propadnout temnotě. Nesmím propadnout temnotě…" a takhle stále a stále dokola. Zželelo se mi ho, a tak jsem mu ulehčil. Jeho mysl, srdce i duše se uklidnily a šel ke svému mrtvému padawanovi. Vzal jeho malé tělíčko ze země a pomalu odcházel do západu slunce, daleko do pouště…