Povídka o Lovci, Jediovi a Básníkovi

Kapitola 3: Básník

Tahle příhoda se mi stala sotva pár dní po tom večeru na Tatooinu. Práce mě zavolala na Felucii. Když jsem tam přišel, moc jsem nechápal, co tam mám dělat. Viděl jsem tři muže v lese, kteří šli a jeden z nich, který byl nejmladší, si furt něco psal a zakresloval do notýsku. Nešlo slyšet skoro nic, jen škrábání pera na papíru a zvuky lesa. Jinak šli muži mlčky. Šel jsem vedle nich a jejich tradici mlčení jsem neporušoval. 

Po třech hodinách šli dva muži, kteří byli s pisálkem, do keřů, aby vykonali svou potřebu. Já jsem zůstal s tím písařem a četl jsem si co napsal. K mému překvapení to byly básně. Listoval jsem si sešítkem a četl si je. Některé z nich byly takové to klišé, co píšou puberťáci krásným dívkám, když si je chtějí získat. Ovšem některé byly jiné. Mě se osobně zamlouvaly víc. Popisovaly krásu přírody, života… a také smrti. To mě zaujalo nejvíc. Ten člověk, který byl nesčetněkrát mladší než já přesně vystihl mou existenci v jedné básničce. 

Zrovna jsem tu báseň dočetl, když v tom jsem slyšel křik. Jeden muž z těch dvou, co šli do keřů, byl mrtvý. Ten druhý vyšel ven celý zkrvavený a s nožem v ruce si to štrádoval na básníka. Ten talentovaný kluk by neměl šanci se ubránit, ale měl štěstí. Starší muž, který ho chtěl zabít, dostal z toho stresu infarkt a na místě zemřel. Mladík se chvíli vzamatovával, ale hned potom vzal nohy na ramena a utíkal, co mu síly stačily. Na místě nechal jen svou knihu básní. 

Díval jsem se na ni, zatímco jsem bral duše dvou mužů a nakonec jsem si ji vzal. Ta mě od té doby provázela. To jsem ovšem netušil, že již za pár desítek let se mi do rukou dostanou jeho paměti, které mi objasní příběh jak tohoto mladíka, tak lovce i jedie.