Povídka o Lovci, Jediovi a Básníkovi

Kapitola 6: Peníze a děvky

Jen rychlá vsuvka, teď začíná vyprávět sám autor pamětí, takže já si zatím dojdu pro čokoládu a vy v klidu pokračujte...

Pro mé podnapilé oko vypadala jako anděl. Jako překrásná, nebeská entita, jenž jde ke mě, aby mě obšťastnila po mém nedávném zážitku.

Možná že by to i sedělo, předci jen, každý má jiný vkus, ale stále v tom byl jeden háček. Ten večer v kantýně na Coruscantu mě ta objemná žena s kudlinkami ve vlasech uspokojit, nýbrž mě vyhodit. A také se jí to povedlo. Vzpomínám si, že jsem se pak ještě dlouho toulal po uličkách, než jsem našel příhodný kontejner, ve kterém by se dalo přespat.

Noc byla v pořádku, ovšem to probuzení… Hlava mě ještě teď pobolívá, když na to vzpomínám. Jen jsem se vzbudil, musel jsem se otočit na břicho, protože jinak bych se pozvracel. Když jsem se jakž takž zmátořil, vylezl jsem z kontejneru a šel jsem ke své přítelkyni, která mě ovšem také vyhodila. 

V tu dobu jsem nevěděl co dělat. Domov nemám, peněz mám tak pomálu a práci vlastně taky nemám. 

Co byste řekli, že mou mladickou mysl napadlo jako první? No samozřejmě, že se jít zase opít do kantýny! 

Už už jsem sahal po sklenici, ovšem potom jsem uviděl u jiného stolu Mandaloriana. Nikdy jsem takového neviděl. Vlastně jsem tehdy neviděl žádného. Přišel jsem tedy k němu a začala naše debata. Ze začátku byl trochu nevrlý, ovšem později se otevřel a poskytl mi dobrou inspiraci.

Hned jsem podle něj napsal pár básní, které se mu líbily tak moc, že mi nabídl, že mu můžu dělat společníka. 

A takto započala velká cesta Básníka, Lovce a později i Jedie...