Změna života

Lukas

Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje. Rozběhla jsem se a najednou jsem měla černo před očima.
-----------
Cítila jsem chlad na svém čele. Pomalu jsem se probouzela. Otevřela jsem oči a viděla rozmazaně. Viděla jsem nějakou postavu, která mi nejspíše chladila čelo. Když už jsem viděla trochu více ostře, všimla jsem si, že je to kluk.

Já: „C...co se stalo a kdo jsi?"
Lukas: „Neboj se, jsem Lukas. Slyšel jsem křupání větví, zajímalo mě, jestli to není nějaké zvíře. Viděl jsem tě utíkat a najednou jsi narazila do stromu a spadla, máš na čele bouli. Jak se jmenuješ ty a co si tu dělala?"
Já: „Já jsem Mia. Bydlím od mala na chatě u rodičů a zítra se stěhujeme do města. Šla jsem se rozloučit s tím co mám nejvíc ráda. Les, zvířata a také to jezírko tam dole. Asi tak před čtyřmi hodinami jsem tu viděla vlky, ale řekla jsem to rodičům a jsou vyděšený. Nikdy jsem nebyla mezi lidmi a teď budu v centru všeho dění. Nemám z toho dobrý pocit."
Lukas: „To je mi líto. Já bydlím také na chatě s mými bratry a sestrami. Rodiče mi zemřeli, když jsem byl malý. Ukaž, pomůžu ti vstát."

Podal mi ruku a zatáhl. Má velkou sílu a ta tetování co má jsou vážně pěkná. Zadíval se mi do očí a já měla pocit jako bych je už někde viděla. Samozřejmě, že to je blbost, ale ten pocit jsem měla.

Lukas: „Co tak na mě koukáš?"
Já: „Ale nic. Měla jsem jen pocit, že ty oči jsem už někdy viděla, ale je to blbost, cizí lidi jsem nikdy neviděla. No už budu muset jít domů. Tak si užij zbytek života, už se neuvidíme."
Lukas: „Chtěl bych tě ještě vidět. Dám ti svoje telefonní číslo."
Já: „Promiň, ale já nemám žádný mobil."
Lukas: „Tak ti napíšu svoji adresu, budeme si psát dopisy a až si koupíš telefon tak mi napíšeš svoje telefonní číslo a já tobě."
Já: „Dobře tak se měj."

Usmála jsem se na něj a on mě objal. Utíkala jsem domů, abych neměla problém. Byl už skoro večer a nevím jak dlouho jsem byla v bezvědomí. Když jsem přišla domů, rodiče byli naštvaní. Byl už skoro večer, tak jsem jim vysvětlila co se stalo, ale o Lukasovi jsem se radši nezmínila. Pořádně ani nevím, kde se tam vzal.

Táta: „Je dobře, že jsi v pořádku a doma. Zabalili jsme ti věci abys neměla žádnou práci a odpočinula si. Teď je čas na večeři. Co si dáme?"
Máma: „Já už udělala topinky se salámem, rajčetem a sýrem, jestli vám to nevadí."
Já: „Měla jsem chuť na topinky, děkuji mami."

Viděla jsem, jak ji ukápla slza. Je asi těžké, když nemůže mít vlastní dítě, ale má mě a vím, co vše pro mě udělala s tátou. Po večeři jsem si šla lehnout do postele. Koukala jsem na hvězdy a pomalu upadala do říše snů.