Změna života

Město

Máma: „Já tě chápu. My se najíme a pak už pojedeme ano?“
Já: „Dobře, půjdu si pro věci.“
----------
Odnesla jsem si kufr do auta. Bude se mi hrozně moc stýskat. Snad sem někdy pojedu za Lukasem, je to dost milý kluk a chtěla bych ho ještě vidět. Seděla jsem před chatou na lavičce a čekala na rodiče. Zachvili přišli, nasedli jsme do auta a jeli směr město.

Za hodinu a půl jsme byli ve městě. Podívala jsem se z okna a uviděla pár stromů a hodně lidí. Tohle není život pro mě. Potřebuju ke svému životu les a zvířata. Snad rodiče uvidí, že to tu není pro mě a odstěhujeme se jinam.

Zastavili jsme u jednoho domu, který měl asi sedm pater. Nikdy jsem nic takového neviděla, ale bude tu určitě hodně prostoru. Rodiče mluvili s nějakým pánem, který nás následně zavedl k dveřím s číslem 14. Otevřel dveře a já tam hned vběhla. Byla jsem dost zklamaná. Na to jak je ten dům velký je tu málo prostoru.

Máma: „Mio co se děje?“
Já: „No ten dům je hodně velký a my budeme bydlet na takovým kousku?“
Máma: „Ale zlato, tohle je panelák, je to jeden velký dům s hodně pokoji. Bydlí tu hodně lidí.“

Rozhlédla jsem se kolem a poté to pochopila. Bydlíme jen v malé části aby se sem vešlo více lidí. Mají tu teda divné zvyky, když bydlí více lidí v jednom domě, no ale to se snad časem všechno naučím. Třeba to tu nebude tak špatné, ale les je les. Snad je tu v okolí nějaké místečko, které by mi připomínalo domov.

Ještě jednou jsem se rozhlédla po bytě a začala přemýšlet o tom, jak si to tu vylepšit. Chtělo by to nějaké barvy, abych zamaskovala ty chladné šedé zdi.
Rozběhla jsem se do auta pro kufr, odnesla ho zpět nahoru a zabrala si pokoj s výhledem na takový menší les.

Máma: „Mio? Kde jsi?“
Já: „Zabrala jsem si pokoj s výhledem na menší les. Pojď se kouknout.“
Máma: „Ale Mio, to není malý les, je to park. No budeš se toho muset o městě hodně naučit.“

Park, to je divné slovo. Pro mě to bude prostě malý les. Mohla bych si tam chodit číst, vypadá pěkně, ale na náš les s jezírkem to nemá. Vybavila se mi vzpomínka na vlky a Lukase. Sakra proč o něm stále přemýšlím? Ano je velice pohledný, ale znám ho jen malou chvilku a vyvolává ve mně takové štěstí.

Táta: „Mio pojď sem nachvilku.“
Já: „J...jo tati už letím.“
Táta: „Mio, vykliď si prosím kufr a uprav si pokoj podle sebe, zítra na to nebudeš mít čas.“
Já: „Proč bych neměla mít čas?“
Táta: „Zítra musíme jít do školy. Potřebujeme podepsat papíry a sepsat tvůj rozvrh.“
Já: „Cože?? To si ze mě děláte srandu, že ano?“
Máma: Mio, musíš se naučit vše o městě a další základní věci, které jsme ti my nevysvětlili. Jdeš se tam jen domluvit. Chodit tam budeš až za tři dny.“
Já: „Hmmm no dobře no.“

Odešla jsem zpět a začala si vyklízet kufr. Byla jsem hodně naštvaná. Sotva přijedu a hned mám začít chodit do školy. Nebudu tam mít nikoho, budu tam sama a všichni si budou dělat ze mě srandu.

Vzala jsem si knihu, lehla si do postele a četla si. Potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky. Uběhly 2 hodiny a já dostala hlad. Šla jsem za rodiči a ti řekli, že půjdeme do nějaké restaurace. Oblékla jsem se slušně, trochu se nalíčila a poté jsme šli.

Šli jsme kolem různých obchodů s oblečením a nějakými zoo centry. Stáli jsme před restaurací a já si na chvíli myslela, že vidím Lukase a Alexe, ale to není možné. Šli jsme dovnitř a sedli si ke stolu.