Nemyslím, cítím

První pocit

Září 2019

Začal druhý týden školy a já si už zvykla na pravidelnou každodenní rutinu. V 5.00 se ozval budík a já si sedla na postel do tureckého sedu a začala dýchat. Nádech, výdech. Po ranním protažení jsem zamířila rovnou do sprchy kde jsem se nechala opařit hourkou vodou. Nechala jsem ji plynule stékat po tváři, zavřela oči a začala přemýšlet.

Co je dneska za den ? Už je pátek ?

Zítra víkend..

Co budu dělat ?

Nechci být doma...

Neměla jsem na dnešek něco do školy ?

Jak dlouho tu stojím ?

,,Amy sakra taky potřebuju do sprchy !" slyšela jsem za dveřma volající matku.

Dorazila jsem do školy pozdě, v 8.15 jsem zaklepala na dveře své třídy a pomalu otevřela. Pan učitel, jak jsem předpokládala, měl svůj obvyklý výklad o tom co je nového ve světě a byl příliš zaneprázdněný sám sebou než aby si všimnul že jdu zase pozdě. Sedla jsem si na své místo do poslední lavice u dveří.

,, Amy ty máš sakra štěstí, ještě nezapsal." řekla Viki a objala mě. ,,Promiň, zaspala jsem." Viki se na mě podívala podezíravě. ,, Ne nezaspala. Bože Amy, zase máš ty výpadky žejo...je to stresem ? chodíš pozdě každý den ..."

Vyndala jsem si věci na stůl. ,, Teď to neřeš prosím...jen se cítím divně."

,, Máte něco pro třídu vy dvě v zadu ?!" nepříjemný hlas učitele se rozezněl po celé třídě, jednohlasně jsme se omluvily za vyrušování a začala vyuka.

,, Amy jdeš na dýmku?" odemykala jsem svou skřňku a schovala si učebnice. Viki čekala na mou odpověď. ,, Pujdou i Terka s Nikčou, pujdeš s náma?"

Hm, jít se zkouřit, nebo jít domů a topit se v myšlenkách ? V poslední době upřednostňuji první variantu. Mám pocit že utíkám sama před sebou.

,, Jo. Jasně že jdu."

Po pár hodinách jsem se ocitla ve vlaku, na cestě domů. Sleduju rychle se pohybující stromy z okna, srdce mě bolí a spánky pulzují. Jo, tak se pozná dobrá dýmka. Děsí mě fakt volného víkendu, něco si zařídím.

Vytáhnu mobil a napíšu Viki.

- Nechceš se zítra sejít?

Opřu se do sedadla.

Proč se cítím neůplná ? Co to se mnou je, proč se vsichni těší na víkend, na to až po škole pojedou domu, proč já se bojím být chvilku sama?

- Niki promiň, jedu domů z intru, a mám doma práci.

Jo, pochopitelně...

22.28

Ležím v posteli a tvář mi ozařuje jas displaye mého mobilu.

Instagram. Jaká ztráta času. Koukat se na fotky ostatních, na profily které mají vytvářet ikonu dokonalého života, ale co je za tím, už nikdo nevidí. Je to jen fotka, dvojklik a srdíčko.

Sekce "doporučených", proč by mi instagram měl doporučit koho mám sledovat ?

- Amy tak co, pujdeš s někým ven ?

- Hele asi budu spát celej vikend :D

- Amy :/ ptala jsi se nekoho ?

- Nikdo nemůže

- Koho jsi se ptala ?

- Nikdo. Nemůže

- Amy ? Seber se a poznej nové lidi :D prosim

Hm, nové lidi, dobře. Ukaž co mi doporučíš instagrame...

Ne, ne, ne...

Hele tenhle vypadá docela normálně....Damian, hm, chodí na stejnou školu, "Profesional motocross racer, food lover, 17y.o"

No proč ne, stejně z toho nic nebude.

Zmáčknu ikonu sledovat, zhasnu mobil a vydám se do říše snů,

říše kde jsem mnohem radši,  než v realitě.