Smrt v náruči nepřítele | Short Story

Tisíce podob milosrdenství

❝Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem, třeba je pro člověka největším dobrem.❞ 

— Platón 
...

Držel v náruči hubené, ženské tělo. Skoro mohl cítit v konečcích prstů život, který z ní pomalu prchal. Jeho černé oblečení do sebe nasakovalo tekoucí krev Hermiony Grangerové. Přidal do kroku, míříc do hlubokého sklepení na Malfoy Manor, kde schovávali zajatce. Pokusil se vybrat tu nejlépe vypadající celu ze všech, což se zdálo býti hloupé, protože každá byla v bídném stavu. Nakonec zvolil tu, co měla aspoň něco, čemu se jen velmi vzdáleně dalo říkat postel.

Pomalu ji položil na studený kámen kvádrového tvaru. Hbitě se k ní sklonil, tasíc hůlku. V momentě, kdy chtěl vyřknout první kouzlo, ruka dívky vystřelila vzhůru k té jeho a z posledních sil se snažila bojovat.

"Nechte mě být," zavyla i přes mohutnou bolest na hrudi, "nechci abyste mi pomáhal... nebude na mě šahat někdo jako jste vy," poslední slovo vyplivla se vším pohrdáním, které v sobě dokázala najít. I přesto to znělo poněkud pateticky a chabě. Byla vyčerpaná, rozbolavělá, a bojovala s mužem, co ji mohl bez mrknutí oka okamžitě zabít. Pravdou však bylo, že se to náhle nezdálo býti jako tak špatná možnost...

"Přestaňte s tím směšný nebelvírským divadýlkem, Grangerová," zavrčel netrpělivě, protože si na rozdíl od ní uvědomoval, jak moc je každá sekunda vzácná, "snažím se zachránit ten váš zpropadený krk, tak aspoň jednou udělejte světu laskavost, a mlčte, když máte."

"To je opravdu dojemné, pane profesore, nechcete abych vám tady děkovala za to, jaký jste hrdina, že ne?" Pokračovala bezhlavě dál, protože neměla co ztratit. Vůbec se nebála toho, že by ji nepomohl a nechal umřít. Naopak. Začínalo jí docházet, že by to bylo to nejracionálnější, nejrozumnější východisko. 

"Protože nejste nic víc než zbabělý zrádce."

Ona poslední dvě slůvka zafungovala jako výboj elektrického napětí vpuštěné přímo do Snapeova těla. Hbitě se ohnal po jejích rukou, kterýma nepřestávala máchat všude kolem sebe, a vší silou jí je podržel za hlavou, obličej majíc od jejího jen několik centimetrů. Tak moc ji tato náhlá pozice zaskočila, až přestala dýchat, stejně jako k Severusově potěšení mluvit. Jen bez dechu hleděla do těch černých, hlubokých očích, v nichž náhle viděla víc citu než za celá školní léta.

"Už nikdy... mi tak neříkejte," protáhl temným, výstražným hlasem, pod kterým se Hermiona celá napjala, "měla byste se smířit s tím, že nevíte vše na světě nejlíp, jak se mylně domníváte, slečno Grangerová," dodal své kázání a ona se náhle cítila, jen na pár rozmanitých vteřin, jako by byla zpět ve škole, "a teď se konečně přestaňte hýbat a nechte mě vás ošetřit."

"Ne," odsekla prudce, vrtíc se pod jeho silným dotykem, od kterého ji  už začínala bolet zápěstí, "nechci. Běžte pryč, nechte mě být," protivné syčení se náhle přeneslo do vzlykajícího naříkání, které Severuse mírně zaskočilo, "nechci, abyste se mě léčil. Jen mě připravíte na další... na další bolest," dořekla s očima přivřenýma, pociťujíc nesmírnou potupu. Ona, nebelvírka, a chová se takto zbaběle.

"Vzdáváte se bez boje a mě nazýváte zbabělým?" Vypálil okamžitě. Když na něj vteřinu poté pohlédla oříškovýma očima plnýma úzkosti a strachu, přál si, aby mohl vrátit ten tvrdý tón. On se nedojímal, byl chladný, a nedovolil si pociťovat emoce, ale ona něj nějak prazvláštně působila. Nečekal, že mu bude až tak moc nepříjemné vidět holku, co mu několik let velmi ztěžovala všechny hodiny, trpět. Byla ocáskem Pottera, i přesto však... byla tak čistá a křehká, jako porcelánová panenka, jako ten nejsvatější obrázek, který nemůže být zničen.