ﾟ｡･*.ﾟEraserhead Jr.ﾟ.*･｡ﾟ

2

5:37

Bylo velmi brzy ráno, slunko už se vyhupovalo na obzor, mlha se vytrácela z ulic a uliček Mustafu kde doteď panovala. Slunce pomalu stoupalo a dělalo po obloze červánky jako ozdobu, neonové billboardové tabule ubíraly na světle a pouliční lampy usínaly aby mohli nabít svou energii na další noc.

Na ulicích se už objevilo velké množství automobilů a pěších, takto velká města se probouzela už tak brzy.
Lidé probudili z obchodu do obchodu a naopak, jako v každý obyčejný den.

Já a Inko jsme zrovna vycházeli z nemocniční budovy.
Po dlouhé době jsem se cítil trochu lépe, Inko vypadala šťastně a já.... Byl jsem šťastný ale nikdo by to na mé tváři nepostřehl... chyběl mi totiž výraz který ukazoval štěstí... nechápal jsem sám proč.
Bylo ticho mezi námi než maminka Inko započala rozhovor, tohle se moc nestávalo.

"Co kdybychom zašli do Cat coffee? Tam to máš přece rád nemám pravdu?"

Řekla zvědavě ale jemně, klidně, na tváři jí přitom hrál sladký úsměv přičemž na mě upírala jemný pohled. Inko byla snad nejlepší maminka že všech, pamatovala si moje oblíbené místo! Nikdy by nezapomněla!
Zamyslel jsem se a otočil k ní hlavu, tohle bych nikdy v životě neodmítl.

"Ano prosiiiiiiiiiiiiim"

Protáhl jsem své slovo přičemž jsem se na Inko lepil a lísal se jako kotě, ona vedela čím mi má udělat okamžitě radost.
Inko se usmála a narovnala mi brýle co se lehce svezli z mého nosu níže, já sám bych si toho ani nevšiml.
Pomalou chůzí jsme pokračovali naší cestu do oblíbené kavárny a přitom jsme si užívali příjemnou atmosféru a malý rozhovor mezi námi, byl jsem nadšený, tohle byl snad nejlepší den že všech!!

Sem tam jsme zahlédli nějakého hrdinu jak rozdává autogramy, ale já si pro žádný nešel, moje maminka Inko byla moje nejoblíbenější hrdinka která dokázala všechno na světě!
Musím se přiznat že už se o hrdiny moc nezajímám. Nehraji hru na oblíbence, je to prostě tak že jeden hrdina je silnější a další slabší a dohromady udělají víc.
Každý hrdina je stejný, každý záporák jak by smet, proč v tom dělaly všichni takové rozdíly?

Na svůj věk jsem byl velmi inteligentní dítě, umím plynule mluvit, počítat do padesáti, zavázat si tkaničky, přemýšlet, trošku vařit a obstojně kreslit. Číst a psát jsem moc neuměl, uměl jsem přečíst jen pár věcí a napsat jsem uměl jen své jméno a příjmení.

Ve školce....jsem něco jako druhý Albert Einstein, samozřejmě jen z legrace jelikož až tak inteligentní nejsem. To mi říkají vychovatelky.
Co se týče přátel...nemám jich moc, spíše nemám žádné. Bakugo Katsuki, můj "nejlepší kamarád"...se ke mně otočil zády hned po tom co jsem ztratil chuť do života a přestal ho obdivovat, samozřejmě před tetou Mitsuki dělá že jsme nejlepší kamarádi. Popravdě je z něj něco jako můj šikanátor...
Nevím o co se snaží ale jednou toho bude litovat, jen ze sebe dělá klauna.

Zastavili jsem se na přechodu, svítila červená, vešel jsem že nemůžeme přejít dolů bude červená. Kolem se zatím proháněla rychlá auta či motorová kola, sledoval jsem je se zájmem ale ne tak velkým.

'cvak'

Zelená se objevila na semaforu a všichni vyčkávající na tuto chvíli se rozešli vpřed, neměl jsem rád přechody, vždycky tu bylo hodně lidí..
Též jsem neměl moc dobrý pocit z těchto hloučků lidí, natiskl jsem se blíž k mamince Inko a zpevnil mé sevření na jejím rameni. Inko se jen na mě podívala a vřele se usmála, byla zvyklá na to že nejsem fanoušek hlasitých míst plných lidí.
Inko zpevnila svůj stisk kolem mě, to mi pomohlo cítit se lépe.
Jen co jsme se dostali na druhou stranu ulice, vyšly jsme  směrem na naše oblíbené místo, zejména mé oblíbené místo.