Wolfie (His Face Is Dark, But He's White) CZ - Larry Stylinson

2.Díl - A Friend

„Stylesi! Brácho, počkej na mě,“ uslyšel jsem křik malého blonďáčka a otočil se za hlasem. Běžel ověšený třemi taškami, vlasy měl rozcuchané do všech stran a vypadal, jakoby vstával před pěti minutami.

„Co jsi prováděl, že vypadáš, jako zombie?“ zasmál jsem se a objal ho.

„No promiň? Já byl ten, kdo dělal náš projekt do biologie,“

„Ou, promiň. Zapomněl jsem na to. O čem vlastně byl?“ podrbal jsem se na hlavě a omluvně se na něj zadíval.

„Bílí vlci. A je to v pohodě, vím, že toho máš teď hodně,“

„Podle tebe toho mám hodně pořád. To, že jsem nemocný, neznamená, že nemůžu dělat projekty, Nialle,“

„Já vím, ale například já bych si nedokázal představit svůj život se schizofrenií. Četl jsem o tom hodně a docela bych se o sebe bál,“

„Aby ses nezbláznil tak jako já?“ zasmál jsem se, ale Niall mě praštil do ramene.

„To není sranda, kdykoli se ti to může vrátit v plné síle, dokonce by ses mohl zabít bez vlastní vůle,“ jeho hlas přeskakoval, bylo vidět, že se včera dozvěděl další novinky o případech schizofrenie.

Otočil jsem se na něj a usmál se. „Nialle, když jsem s tebou, nikdy bych na smrt nepomyslel, takže když se nepohádáme, jsem v pohodě,“ objal jsem jej a pokračoval v mé chůzi do třídy.

„Chápu tě, Hazz, ale i tak o tebe mám strach, velký strach,“. Sedl si na svoji židli a já vedle něj.

Zazvonilo na hodinu a do třídy vešel učitel společně s neznámým doprovodem za jeho zády. Odkašlal si a počkal si, než celá třída utichne, aby mohl mluvit.

„Dobrý den třído, měl bych vám představit vašeho nového spolužáka,“ podíval se na kluka s hnědými vlasy rozházenými do všech stran schovanými pod černou čepicí. Měl černé upnuté rifle, bílé tričko s potiskem, černé sako a tenisky.

„Jmenuje se Louis, Louis Tomlinson. Je pouze o dva roky starší než mnoha z vás, tudíž devatenáct let. Přistěhoval se sem s rodinou z malého městečka v Severní Americe a bude sedět v předposlední lavici u okna za Niallem,“ dokončil a sedl si za svůj učitelský stůl. „Posaď se a připrav Louisi,“

Ten kluk byl něčím zvláštní a to nemyslím tím, že by měl být ve čtvrťáku, ale byl jiný než ostatní, jiný než já. Zpočátku vypadal upovídaně, ale čím déle jsem jej znal, tím lépe jsem mohl říct, jaký je. V naší škole byl již týden a neprohodil slovo ani s jedním studentem. Prostě se jen naučil, co musel, a poté odešel domů, ani ve městě jsme jej nevídali, prostě jakoby neexistoval.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Seděl jsem u malého jezera uprostřed noci. Kolem mě byla temnota a lesy. Nikdy jsem se tolik nebál tmy jako teď. Hromy se ozývaly ze všech stran a občas jsem uviděl i blesk. Měsíc v úplňku pouze napomáhal k větší děsivosti této noci. Měl bych jít domů, ale nechtělo se mi vstávat, ani jsem nevěděl proč. Jakoby mě něco na tom místě drželo, jakobych měl něco vidět. Z lesa se ozýval šum listí a občasné lámání větví. Vítr se zvedal a konečně šlo poznat, že přijde velká bouře.

Kapky deště stékaly po mé tváři a já se pouze díval na můj odraz v jezeře. Nikdy jsem nechápal, proč se někteří lidé bojí bouřek. Nechápal jsem to hlavně u těch, kdy na vás svítí úplněk a kapky vám smáčí celé tělo. Bylo to tak uklidňující, tak uspávající. Měl jsem pocit, že si každou chvíli mohu lehnout a nikdo mě neprobudí. Zavřel jsem oči a zhluboka dýchal, přemýšlel jsem nad svým životem. Proč jsem si to musel protrpět já? Proč musím být tak jiný? Jen a jen otázky, ale žádné odpovědi. Nikdo mi neodpoví, protože nikdo nezná odpověď. Prohrábl jsem si vlasy a zadíval se na měsíc. Byl tak osvěžující, tak nádherný. Dával mi pocit síly. Ještě stále mám šanci.

Opět jsem se zadíval na můj odraz, ale tentokrát nebyl pouze můj. V odrazu jezera jsem nebyl sám. Pár metrů ode mě postávalo zvíře, nádherné zvíře, a přibližovalo se ke mně. Bílý vlk se malými krůčky dostával blíže k mému tělu a sedl si. Nevypadl nebezpečně, a proto jsem se otočil a vzhlédl přímo do jeho očí.

„Jsme tu sami, kamaráde,“ povzdechl jsem a vlk zakňoural.

„Víš, občas mám pocit, že jsem na vše sám. Potřeboval bych někoho, kdo chápe moje pocity, jaké to je, být jiný,“ pohladil jsem jej na uších a on se posunul o kousek blíž.

„Chtěl bych být svobodný stejně jako ty, prohánět se po lesích, všechny problémy mít za hlavou a nikdy nemít pravidla,“ usmál jsem se na něj, „Závidím ti, příteli,“

Vlk mi lehl do klína a nechal se hladit mezi ušima. Občas jen zavrčel, když jsem přestal, ale v klidu oddechoval. Jeho tlapky měl pohozené na mém pravém stehně a občas vystrčil jazyk.

„Jsi sladký, víš?“ zasmál jsem se a on nastražil uši. „Líbí se ti, když ti lichotím?“ zasmál jsem se znovu a on jen natáhl jazyk a oblízl mi nos. „Tohle má být nejspíš ano,“ poškrabal jsem jej znovu za ušima a konečně se zvedal.

„Měl bych jít, přijdu sem znovu. Zítra?“ bylo to, jakoby mi mohl odpovědět. Ptal jsem se jej na otázky, na které bych se měl ptát člověka, ale ptal jsem se vlka.

Nedostalo se mi odpovědi, pouze zavil a odběhl do lesa. Nejspíš jej už nikdy neuvidím a musím říct, hodně by mě to mrzelo. Je to přítel.