Wolfie (His Face Is Dark, But He's White) CZ - Larry Stylinson

7.Díl - I'm Not Afraid

Udiveně jsem na něj hleděl. Co to má být? „Ty máš psí uší?“ zděsil jsem se. „Ne, to se mi jen zdá. Vrací se mi schizofrenie,“ oddechl jsem si a sedl si vedle něj. Pohladil jsem ho po hlavě a uších. Uchechtl jsem se, když s nimi roztomile zatřepal. „Víš, s nimi jsi daleko dokonalejší. Né, že bys normálně nebyl. Ale… Však víš, hodí se k tobě,“ usmál jsem se a políbil na čelo.

V tom se Louiho řasy zatřepaly a otevřel oči. „Hazz? Proč nespíš?“ usmál se a protřel si očka.

„Prohlížím si tvé nádherné uši,“

„Cože?“ zděsil se a začal si šahat na hlavu. „Kde mám čepici?“ zakřičel.

„Loui, v pohodě. Vím, že se mi to jen zdá, jsi úplně normální kluk bez uší. To se mi jen vrací schizofrenie,“ zasmál jsem se a pohladil jej po tváři.

„Ale … Ehm, to se ti nezdá,“ zašeptal neslyšně.

„Cože?“

„Nezdá se ti to, opravdu mám uši,“ zadíval se na svá stehna a upustil malou slzu.

„Lou, ale to není možné,“ zdvihl jsem jeho obličej a otřel mu slzy z obličeje. „Vždyť to není normální,“

Loui se rozbrečel ještě víc. „Já vím, ale nemohu za to,“ upustil daleko více slz a jeho oči byly jako malé vodopády. „Už jsem se tak narodil. Jsem divný,“ vložil si svůj obličej do rukou.

„Lou, ale …“ nestihl jsem doříct svoji větu. Loui vstal a odběhl pryč. Jediné, co jsem slyšel, bylo klapnutí vchodových dveří.

Celý večer jsem přemýšlel nad tím, co se stalo. A celé ráno taktéž. Ve třídě jsem čekal, na Louiho, potřeboval jsem si s ním promluvit, ale marně. Nepřišel. A další den také ne. Nepřišel celý týden.

V pondělí jsem se rozhodl, že zajdu za ním domů. A vzhledem k tomu, že jsem jeho adresu dávno věděl, čekal jsem před jejich domem a vymýšlel, co asi řeknu. Stále jsem hleděl na ty tmavé dveře a v hlavě proháněl veškeré nápady. Nakonec jsem lehce zazvonil a poslouchal blížící se kroky.

Dveře se otevřely a v nich stála mladá blondýnka. Bylo jí kolem třiceti let. „Nejsi Harry?“ zeptala se s úsměvem a rukou pokynula, abych vešel do domu.

„Ano, ehm. Já jdu za Louisem,“

„Čekala jsem tě. Doufám, že s ním něco provedeš, celý týden vzlyká do polštáře a vůbec nejí,“ její úsměv spadl a vyměnil jej smutný obličej.

„Udělám, co budu moct,“ usmál jsem se na ni.

„Mimochodem, jsem Laurel,“ zakřičela, když jsem byl těsně u jeho pokoje.

Zaklepal jsem a čekal na tiché „dále“.

Vešel jsem do pokoje, kde Louis seděl na posteli a hleděl z okna.

„Lou? Copak se děje, Lou?“ pohladil jsem jej po rameni.

„Hnusím se ti. Tak jako každému,“

„Nikdy by ses mi nehnusil, mám tě hrozně rád. Je mi jedno, co jsi, nebo co se ti stalo,“ povzdychl jsem si „Pro mě budeš vždy dokonalý,“ políbil jsem jej na tvář a čekal na jeho odpověď.

„Nejsem normální, Hazz. Naše rodina není normální,“ chytil mě za ruku a podíval se mi do očí. „Upíři, víly, skřítci. Vše jsou to mýtické bytosti. Až na vlkodlaky. Jsou opravdoví, Harry,“ zvážněl. „Já a moje rodina patříme mezi vlkodlaky,“ zadíval se do země. „Bojíš se?“

„Vůbec,“ řekl jsem rozhodně, ale jistý jsem si nebyl. Vlkodlaci? Jak je to vůbec možné. Ikdyž, vždy jsem věřil v mýty. V upíry, vlkodlaky a jim podobné. Připadám si jako blázen. „Ale věřím ti,“ vzal jsem jeho tvář do mých rukou.

„A věřím tomu, že mi neublížíš,“

 Tento díl je věnovám všem, kdo příběh čtou! Jsem velice ráda, že jste trpělivý a čekáte na díly, i když přichází po "roce" ... Moje inspirace zmizela a netuším proč, ale moje smysly na dobré psaní jsou fuč. 

Děkuji za 46 hvězdiček a tolik nádherných komentářů! Samozřejmě i za 360 shlédnutí příběhu :)