Jednorázovky Modrý kód

Nemoc jako dar

Rasputin vešel na lékařák se sáčkem rohlíků v ruce. Čekala ho celodenní služba a tak se vybavil. Na pohovce našel spát Adama. Bylo to už dlouho, kdy ho ve stejné pozici našel s rozsvícenou lampou a hlasitě puštěnou hudbou. Tentokrát spal zachumlaný do deky a otočený na bok. Roman se chtěl převléknout tiše, aby ho nebudil, ale bohužel skříň s lékařskými oděvy skřípala. Adam sebou trhnul.

„Promiň, nechtěl jsem tě probudit."

„V pohodě. Kolik je?"

„Půl osmé." odpověděl Roman po pohledu na hodinky. Adam se začal hrabat zpod deky.

„Jaká byla noční?" ptal se Roman.

„Děsná. Dostal jsem se sem až v šest. Fakt si rád lehnu doma."

„Doma na ubytovně." odfrkl si Roman.

„Romane... tuhle konverzaci teď fakt ne." zaprotestoval Adam. „Jsem utahanej a nemám na to kapacitu."

„Tak zajdeme večer na pivo a pokecáme o tom."

Adam byl unavený, takže souhlasil.

Za chvíli oba kráčeli na urgent.

***

„Adame, můžete na moment?" volala Mery.

„Co se děje, paní vrchní?" odpověděl Adam otázkou.

„Potřebuju podepsat operační protokol a máte tu dopis z Afriky."

„Prosím?" zeptali se Roman i Adam. Nechápavě koukala i sestra Libuška, která seděla vedle Mery a psala na počítači.

„Máme přece ve zvyku podepisovat operační protokoly. Zapomněl jste." provokovala Mery.

„Marie, mám za sebou náročnou noční..." zaprosil Adam. Jen se na něj pousmála a dala mu papíry přímo k ruce. Když je podepsal, podala mu dopis.

„Kdo ti už zase píše ze Zambie?"

Roman využil své výškové převahy a podíval se Adamovi přes rameno na adresu. Ten se jenom uculil a odešel.

„Že by nový objev?" nadhodila Mery.

„Ale v Zambii?" vrtěl Roman hlavou.

Libuška se prudce zvedla a odběhla.

„A jeje, pořád se ještě nevyrovnala s tím, že jí Adam dal kopačky?"

Mery jen zvedla ruce a ponechala Romanovu otázku bez odpovědi.

***

Večer se Roman s Adamem sešli v Nonstopu na pivu a pár panácích.

„Adam, pořád ti říkám, že je čas najít si byt."

„Romane... jsem sám a ubytovna mi vyhovuje." odporoval Adam.

„V domě, kde bydlím, se jeden uvolnil."

„Fajn... poptám se." povzdychl si Adam. „Spokojený?" Bylo mu jasné, že by jinak neměl od kolegy pokoj.

„To budu, až mi řekneš, kdo ti to píše ze Zambie."

„Odkdy sbíráš drby?"

„Pokud se jedná o tebe, tak vždycky."

„To ti teda děkuju."

Adam chtěl protestovat, ale nakonec mávl rukou. Svému kolegovi nikdy nedokázal dlouho vzdorovat.

„Píšu si se sestrou Terezií." odpověděl, a když si všiml kolegova pátravého pohledu, dodal ještě.

„S řádovou sestrou. Byla tu před půl rokem."

„Počkej... to je ta sestra Terezie?"

„Jo ta, co jsem jí diagnostikoval HIV." kývl Adam.

„Ona se tam vrátila?" nechápal Roman.

„Jo, chce pokračovat ve stavbě školy a pak tam učit."

„A pořád tě přesvědčuje, abys nějaké to její zlatíčko adoptoval?"

„Už skoro úspěšně."

„Adam? Bylo jasné, že tě změní ženská, ale že to bude jeptiška... já nemám slov."

Adam jen nevinně pokrčil rameny.

***

Adam na řádovou sestru, kterou mu přivezli s dýchacími potížemi, myslel docela často. Upřímně ho překvapila svojí náturou, přístupem k životu a nakonec i schopností přijmout svoji nemoc. I přesto na její dopis, který mu přišel dva týdny po jejím propuštění domů, nechtěl reagovat. Něco v něm ho ale přesvědčilo. Konverzace byla ale nakonec příjemná a inspirující.

***

„Adame, musíte tu zprávu vyplnit ještě jednou. Napsal jste to na špatný formulář." vrtěla hlavou vrchní sestra. Čekala protáčení očí a protestování. Doktor ale jen vzal papíry, které mu podávala, a namířil si to s nimi k bufetu.

„Co to s ním je?" zeptal se Roman.

„Není dneska ve své kůži. Od rána dělá chyby a je děsně nesoustředěný." vrtěla Mery hlavou.

„Promluvím s ním. Kdy končí?"

„Tak jako ty."

„Fajn."

***

Potkali se u východu z nemocnice.

„Adam... zajdeme na pivo? Vypadáš přešle."

„Romane, promiň, dneska ne. Dneska se potřebuju projít."

„Půjdu s tebou."

Adam jen pokrčil rameny a zamířil k parku.

***

„Než ze mě začneš páčit, co se stalo, tak ti to řeknu sám." ozval se Adam hned po vstupu na osamělou cestu. „Dopis ze Zambie."

„Nějaký zvláštní?"

„Dost. Píše mi Asis, že Terezie zemřela."

„Jo takhle... to je mi líto. Co se stalo?"

„Terezie díky oslabené imunitě dostala zápal plic a než se k ní dostala pořádná pomoc, bylo už pozdě."

„Je mi to fakt líto."

„Díky."

„A moment, kdo že ti to psal?"

„Asis... dvanáct let, hudební talent a chce být doktorkou. A taky ji Terezie samozřejmě učila."

„Tys do té adopce vážně šel?" divil se naprosto nepokrytě Roman.

„Už to tak je." kývl Adam odevzdaně hlavou. „Víš ty co, jdeme na pivo."

Roman souhlasil a vydali se do Nonstopu.