Jednorázovky Modrý kód

Krok do neznáma

Mery zvedla oči od papírů a usmála se. Na urgent přicházel Roman, vracející se z dovolené.

„Romane..." vyskočila a objala ho.

„Nazdar chlape," vítal kolegu i Adam. Podali si ruce. „Už ses v Alpách nudil?"

„No tak nějak."

„Málo lyžařek co?" culil se Adam.

Roman se jen smál.

„Dokonce se i opálil." všimla si Mery. „Chyběl jsi nám tady."

„I vy jste mi chyběli...trochu."

„Já teď sice musím na sál, ale dáme kafe, až z něj vylezu?" navrhl Adam.

„Koho budeš operovat?" ptal se Roman.

„Chlap přepadl banku s pistolí v ruce. A ochranka ho postřelila. Má čistý průstřel břicha a levého stehna."

„Nemám jít s tebou na sál?" nabídl se Roman.

„Ne, jde semnou Honza Liška." mávl Adam rukou. „Počkáš na mě v bufetu?"

Roman kývl a Adam odešel operovat.

***

Když se umýval, ještě s kolegou probírali operační postup.

„Ta noha bude pěkná skládačka. Je tam spousta malých úlomků."

„Myslím, Honzíku, že víc zabrat nám dá to břicho. Díval ses na CT?"

„Jo jo, má prostřelené tenké střevo a myslím, že i to tlusté..."

„Takže nás vevnitř čekají asi ho... hodně zajímavé věci." opravil se rychle Adam. Honza se jen zasmál a vydali se operovat. Výkon sice nebyl zcela bez potíží, ale nakonec se operace zdařila a pacienta odvezli na jip. A protože Honza musel k další operaci, šel příbuzné informovat Adam. Zarazilo ho, že bude mluvit s mladou ženou, která se mu představila jako dcera.

„Měl štěstí, tentokrát to přežije. Příště by to takhle dopadnout nemuselo."

„Vůbec tomu nerozumím, proč šel tu banku přepadnout?" vrtěla nechápavě hlavou.

Adam pokrčil rameny.

„To vám bude muset vysvětlit on, až se probudí."

Mladá žena mu svěřila svůj příběh. Poprvé jejího otce zavřeli za krádež, když jí bylo deset a ona musela do dětského domova. Její matka totiž zemřela při porodu. S otcem byla v neustálém kontaktu. Jako dárek k patnáctinám ho mohla jít navštívit. Slíbil jí, že už budou spolu, ale po půl roce společného bydlení ho znovu zavřeli za vloupání.

„Určitě vím, že by nikdy nikomu neublížil. Sliboval mi, že budeme rodina."

„Pořád je to váš otec."

„A co z něj mám?" vyštěkla, otočila se a odešla.

Adam si všiml, že se pacient mezitím probral a tak mu šel vysvětlit situaci. Jediné, co chtěl muž vědět, jestli za ním jeho dcera přišla a jestli se na něj ptala. Přemluvil Adama, aby jeho dceři byla povolená návštěva. Nebylo to sice snadné, ale nakonec se to Adamovi podařilo. Návštěva ale vůbec nedopadla dobře. Adam se konečně vydal za Romanem do bufetu, ale všiml si mladé ženy, jak sedí naštvaně u kávy. Zamával na kolegu a přistoupil k ní.

„Můžu si sednout?"

„Jo, klidně, ale o tátovi mluvit nechci. On se nikdy nezmění."

„Víte, vězení je zvláštní svět. Jakmile tam spadnete, změní vás to na celý život."