Jednorázovky Modrý kód

Granát a pistole

„Davide, kde se couráš?" vyjela Mery na Hoffa. „Jdeš pozdě."

David vytáhl mobil a podíval se na čas.

„O deset minut. To bys mohla přehlédnout ne?"

„Dobře, pro jednou." protočila oči Mery.

„No teda, to je spravedlnost. Já musel mít minule omluvenku z domova." rýpnul si Adam, který byl opřený o recepci.

„To víš, hvězdy mají privilegia." pochválil se David.

„Tak bacha, abys nespadl na nos, hvězdo." usmál se Adam.

„Pánové, chováte se jako v mateřské školce." napomenul je Roman od počítače. „Nemůžete toho nechat?"

„Nemůžeme." odpověděli Adam a David najednou a David ještě dodal. „Bere mi bábovičky."

Roman jen protočil oči. Oba se chovali jako malé děti.

***

Ten den probíhal na rubavském urgentu jako obvykle. Přiváželi jednoho pacienta za druhým a doktoři se v podstatě nezastavili. Adam se kolem druhé sesunul do křesla.

„Co se děje, pane doktore?" zeptala se Šárka.

„Paní Hodová, už se jí nedá pomoct."

„Zemřela?" zeptala se Šárka soucitně.

„Je onkologicky nemocná a už nemá šanci. Kolegové jí na chvíli ulevili protonovou léčbou, ale skončila studie a paní se zase přitížilo."

„To je mi líto."

„A manžel to nese hodně špatně. Obviňuje doktory, že mu zabili manželku." povzdychl si Adam.

„Takže máte víc práce s ním." konstatovala Šárka a Adam mohl jen kývnout hlavou.

„Adame, volal doktor Kadlec z onkologie, že tam mají převést vaši pacientku." oznámila Adamovi právě přicházející Mery. „Oznámíte to manželovi?"

„Jo, budu muset. Ale vezmu ho do bufetu na kafe. Připadá mi hodně přetažený."

„Chvályhodný soucit s rodinným příslušníkem pacienta." zamrkala Mery.

Adam se pousmál a vydal se k lůžku. Za chvíli se ale na recepci vrátil a praštil s deskami o stůl.

„Copak? Snad nemáš problém." rýpl si David, který se zrovna vrátil od operace.

„Manžel odmítá nechat převést svou ženu na onkologii a chce, abychom jí ten nádor vyřízli tady."

„Obtížný případ." kývl David hlavou.

Pacientku převáželi, když se jim postavil do cesty její manžel. Snažili se ho přesvědčit, aby je nechal s postelí projet.

„Řekl jsem, že jí budete operovat!" zařval najednou Hoda a vytáhl zbraň. „Na onkologii jí nechají akorát chcípnout. Tady jí ty metastázy vytáhnete!"

„Chlape co blbnete?" ptal se Adam.

„Nemám prachy, tak musím použít sílu." zaječel Hoda a vypálil dvě rány. Jedna poranila primáře na noze a druhá zasáhla do břicha sanitáře u postele.

„Všechno je mi jedno!" oznámil útočník ledově, vytáhl z kapsy granát a odjistil ho. „Chci, abyste Vilmu hned operovali! Slyšíte! Hned!"

Do hrobového ticha se ozval Roman.

„Tak dobře, jdeme na to."

„Jako fakt?" střelil po něm Hoda pohledem.

„Jako fakt. Jedeme operovat."

„Nemůžete jí operovat sám! Já nejsem blbej!"

„Já jdu taky." zvedl se David.

„Davide, zůstaň tu, máš Mery." zavrtěl Adam hlavou. „Já půjdu, nikoho nemám." postavil se vedle Romana.

„A co ten uspávač?" ptal se Hoda.

„Já půjdu, Romane."

„Skvěle, Kubiši."

„Pomůžu vám." řekla Zuzana rozhodně a přidala se.

Všichni čtyři se opřeli do postele s pacientkou a Hoda je s granátem v ruce následoval.

***

„Jak to provedeme?" zeptal se Adam potichu Romana, když se umývali. „Při operaci nám zůstane na stole."

„To víme my, ale on ne."

„Takže?"

„Zahrajeme mu operaci a to on chce. Pak snad ten granát položí."

„To není moc dobrý plán." vrtěl Adam hlavou.

„Nebyla jiná možnost, jak zachránit ty postřelené." pokrčil Roman rameny. „Ale pořád je tu možnost, že až uvidí otevřené břicho svojí ženy, tak se skácí."

„Pak budeš muset ukázat, jak dobrý vojenský výcvik máš. Až pustí ten granát." rýpl si Adam.

Roman se pousmál. Tohle byl typický Adam. Trousil vtipné poznámky za jakékoliv situace.

Vešli na sál a začali operovat.

Dveře sálu se otevřely a objevila se Zuzana vezoucí lůžko. Všimla si ozbrojených policistů. Zachovala ovšem kamennou tvář. Pozpátku vycházel Hoda a hulákal na Romana s Adamem, že věděl, že operace je možná. Když vyšel na chodbu, zpacifikovala ho zásahovka.

„Co se stalo?" ptal se primář, jakmile vyšli ze sálu doktoři.

„Paní Hodová zemřela během operace, kterou si ten šílenec vynutil. Nešlo nic jiného dělat." vysvětlil Roman.

„Máte všichni čtyři pochvalu. Vážím si toho, co jste udělali. Teď vás necháme prohlédnout, ať jsme si jistí, že jste v pořádku."

***

„Natáhni ruce, zavři oči a sáhni si prstem na špičku nosu." vyzval David Adama.

„Děláš si ze mě srandu? Nic mi není!" protestoval Adam.

„No to vidím." pohodil David hlavou k přístrojům. „Máš tlak 150 na 100, tep 111, klepou se ti ruce a potíš se."

„Fajn." rezignoval Adam.

„Na to, co se stalo, seš relativně v pohodě. Dám ti něco na uklidnění a měl bys jít už dneska domů." oznámil David, když ho doprohlédl.

„Nic mi nedávej. Potřebuju pořádného panáka."

„Pozvu tě a dáme celou flašku. Musím ti poděkovat."

„Za co?" nechápal Adam.

„Šel jsi tam místo mě."

„Však je to pravda. Máš Mery a já nikoho. Bylo logičtější, abych šel já."

„Adame, nemusíte dělat machra." napomenula ho vlídně vrchní sestra, která vešla od vedlejšího lůžka. „Děkujeme vám oba. A to pozvání neodmítejte."

„Marie, toho, že nemusím platit, musím využít." usmál se Adam.

Nakonec se společnost trochu rozrostla. Přidali se k nim ještě Roman, primář, sestra Zuzana a anesteziolog Kubiš.