Shingeki no Kyojin - ZTRACENÁ V ZAPOMNĚNÍ

Kdo jsem?

Chladný vítr deroucí se mi pod mé zničené tričko mi dělal husí kůži. Snažila jsem se ho nevnímat a nadále odpočívat, jenže bezúspěšně. Místo toho jsem pomalu otevírala oči a snažila jsem se zaostřit zrak. Jediné, co jsem viděla, byly modré a zelené fleky. Netrvalo dlouho, a konečně jsem byla schopná porozhlédnou se po místě, kde se nacházím. Snažím se posadit, ale... „Au!" vykřiknu a chytnu se za bolavé místo. Má hlava mě začala neskutečně bolet. Cítím se jako po hodně silném nárazu do kamene, nebo mě někdo praštil? A kdo by...počkat...kdo? Koho znám? Koho jsem viděla? Moment...kdo jsem JÁ? V tuhle chvíli mi to došlo...já vůbec nic nevím. Nevím, kdo jsem, nevím, jak jsem se v tomto lese ocitla ani neznám své jméno nebo jméno někoho jiného! Já na všechno zapomněla! Cítím, jak mi srdce začíná o dost rychleji tlouci, já se však jenom hluboce nadechnu a vše je zase v pořádku. Opatrně se zvednu a dojdu k potoku, který je ode mě jen pár kroků. Cítím se vážně špinavě...fuj! Svleču se a podívám se na svůj odraz na hladině. Mé rozcuchané, černé vlasy mají neobvyklou délku. Teď mi jsou na polovinu zad, ale hádám, že až si je omyji, budou mi sahat až po zadek. A pohled na můj otlačený obličej plný hlíny je celkem k pláči. Víčka mých stříbrných očí jsou stále těžká, a to už bude poledne. Co se mi ksakru stalo? No, nebudu to řešit. Vzhled není důležitý. 

Vylézám z chladného potoka, oblékám si své roztržené, černé tričko s černými kraťasy. Hele! Všimla jsem si, že na stromě visí brašna. Dojdu pro ní a koukám, co v ní je. Celkem ostrý nůž, to se bude hodit. Potom je tu chleba a dvě flašky vody. Chleba mi bude stačit sotva na dva dny, zatímco s pitím nemám problém. Jak vytahuju veškeré věci v naději, že najdu něco dalšího mě prospěšného, ruka se dotknete....Počkat? To je deník? Zeptám se sama sebe a vytahuji něco podobnému knize, akorát v menším provedení. Třeba tam něco bude o mě. Třeba si na něco vzpomenu! Otevírám první stranu a ouhle...nic v něm není. Prolistuji každou stránku, ale marně. Tak aspoň se nebudu při cestě nudit. Počkat...jaké cestě? Kam vlastně mám jít? Jsem vyřízená...

Už jdu tímhle lesem s obrovskými stromy hodiny a stále jsem na nic nenarazila. Vážně nuda. Nevím proč, ale mám chuť na nějakou akci, ráda bych zkusila něco odvážného, jenže kromě přežívání tu nic není...achjoo!

Sleduji slunce, jak pomalu zapadá a já jsem stále na mrtvém bodě. Měla bych si najít nějaký úkryt a odpočinout si. Po chvilce hledání mě přeruší strašně divný zvuk. Jako by se obrovský medvěd právě svalil na zem a otřásl zemí. Má zvědavost mi nedá a vydám se za tím prapodivným zvukem. 

Konečně jsem se dostala na to určené místo, ale nejsem si jistá, jestli se mám právě teď radovat, nebo spíše utíkat jako o život. Sice jsem se dostala na konec toho tmavého lesa, ale východ mi zatarasil obrovský...člověk?!!