Shingeki no Kyojin - ZTRACENÁ V ZAPOMNĚNÍ

První vzpomínka

Právě jsem se, i s dalšími šesti lidmi, odtrhla od celé průzkumné jednotky. Dva z nich jsou Eren a kapitán Levi.
Levi nás vede, takže jede úplně vepředu. Za ním jsem já a po mém pravém boku je Eren. Vypadá nervózně, jako by to zde viděl poprvé. Aspoň nebudu sama.
Za námi jsou další tři lidé. Jedna mladá bruneta a dva chlapi. Jeden starší muž se světlejšími vlasy a opravdu divným obličejem. Vypadá, jako by se snažil někoho napodobovat....Leviho? Nejspíš, ale moc mu to nejde.
Dalším členem je blonďák s vlasy do drdolu a menší bradkou.
Úplně v zadní řadě jede vysoký muž s krátkými tmavými vlasy.
Prý, že titáni jsou nebezpeční a jich je jenom šest. Buď jsou to ti nejlepší z nejlepších, nebo ti titáni nebudou nahánět až tak velikou hrůzu.

Už je to věčnost, co se prodíráme mezi stromy a stále nejsme na místě. Bohužel pro mě, při cestě lidé okolo mě moc nemluvili, takže jediné, co zatím vím, je, že jedeme do nějakého sídla průzkumné jednotky. Doufám, že to bude něco velkolepějšího, než ta stará barabizna, kterou jsem právě teď zpozorovala.

„Bývalé hlavní sídlo průzkumné jednotky.” řekl náhle ten chlap s divným výrazem. A aby toho nebylo málo, i jeho tón hlasu mi připadal hodně zkreslený.
„Není to nic jiné, než starý zrenovovaný zámek. I když má rozhodně působivý vzhled, nachází se daleko od potoků a řek.” pokračoval a podíval se mi na chvíli do mých stříbrných očí. Jeho hluboký a nudný hlas mi byl opravdu nechutný. Teď je mi jasné, že se pokouší napodobit kapitána. Otrava...
„Takže je absolutně nevyhovující pro průzkumnou skupinu.” pokračoval a tentokrát odvrátil zrak na Erena.
Moment? O čem to teď mluví? To je ten barák před námi to sídlo? Ksakru! Horší to snad být nemůže.
Viděla jsem, jak stařec opět otevírá pusu a já ho, i když nerada, nadále poslouchala.
„Kořeny příběhu sahají až po ambiciózní první dny průzkumné jednotky. Kdo by si pomyslel, že to použijeme jako tvojí skrýš?” promluvil na Erena, ale ten ignorujíc informace bedlivě pozoroval Leviho. Vypadalo to, že kapitán jeho neústupný pohled vycítil a otočil hlavou tak, aby se mohl Erenovi podívat do tváře. Bohužel jsem si nevšimla jeho výrazu, ale nejspíš to nebylo pro toho mladíka nic příjemného. Erenovi se lehce zúžily zorničky a pod jeho levým okem se vytvořila malinkatá kapička potu. Hned poté Eren odvrátil zrak na toho postaršího může, který se prodral mezi nás.
„Nebuď nafoukaný, nováčku.” přiklonil se k Erenovi a lehce zvýšil hlas.
„Cože?” překvapila Erena mužova reakce.
„Nevím, co znamenají ty keci, že jsi titánem...” Cože? Eren je titánem? I přes to, že se snažil náhle šeptat, jsem slyšela každé jejich slovo. Eren a titán? Co je to za nesmysl?
„...ale nemůžeme dovolit, aby se velitel Levi stal tvým opatrovate....” Jeho kůň náhle klopýtl a kvůli tomu se ten otrava kousnul do jazyka. Neviděla jsem to bohužel přesně, ale z té krve, která se náhle v kapičkách všude rozstříkla, jsem usoudila, že právě přišel o špičku svého jazyka. Když jsem viděla, jak si přidržoval svá zkrvavená ústa, musela jsem se potichu zasmát. Snažila jsem se, aby mě nikdo neslyšel, protože si nesmím v téhle situaci udělat nepřátele. Samozřejmě mě nikdo neslyšel, kromě jezdce přede mnou.
Levi lehce otočil hlavou tak, aby se mi mohl podívat do očí. Ksakru! Takhle si to akorát zhorším. Pokud s nimi nebudu za dobře, tak mi s mojí pamětí nepomůžou. Nerada to říkám, ale potřebuji----
Z přemýšlení mě vyrušil fakt, že si nadále díváme do očí...

Musím uznat, že Levi má opravdu krásné oči.
Ta světle modrá barva s menšími odlesky stříbrné jsou pro mě opravdu uklidňující. Ta modrá barva... modrá, modrá, modrá, modrá.....

FLASHBACK

Všechno kolem mě je naprosto černé. Jako bych byla v nekončící temnotě a beznadějně hledala světlo. Jsem unavená. Chce se mi strašně moc spát. Chce se mi...zavírám má těžká víčka. „Nespi Sarrie! Nesmíš usnout!” řekne někdo. Otevřu oči a vidím ty nádherné modré oči. Od koho jsou?

„Ksakru!” vykřiknu a chytnu si svou pravou rukou hlavu. Začala mě zase bolet. Není to na moc dlouho. Cítila jsem se, jako by mě zevnitř někdo silně praštil. Ksakru! To bolí!

„Co se děje?” zeptá se mě Eren a okamžitě ke mě přijede. Nechápu proč, ale má celkem vyděšený obličej. To si o mě dělá starosti? Díki, ale nemusí. Bolest je od toho, aby se překonávala, tak ji překonám. Stejně to bylo jen na chvilku.

„Jo, vpohodě. Jen mě trochu začala bolet hlava. Už je to dobrý.” řeknu tak, aby ze mě nebyly rozpoznány obavy.
Co to ksakru bylo? Vypadalo to jako...vzpomínka? Ty oči, a to jméno. Sarrie? Kdo je Sarrie? Já?