Shingeki no Kyojin - ZTRACENÁ V ZAPOMNĚNÍ

Člověk a zrůda...člověk prohrál

..... člověk!

 Měl nejmíň pět metrů, byl nahý a jeho děsivá, neustále se smějící tvář přidávala na té šílenosti. Však ani není poznat, jestli je to holka nebo kluk! Nejspíš bych se správně měla vydat na druhou stranu a utéct tomu tvorovi, ale jak ho tak sleduji, nevypadá až tak nepřátelsky. Spíš naopak. Zdá se mi, jako by to ubohé stvoření trpělo. Upřeně si díváme do očí a čekáme, kdo z nás udělá první krok jakýmkoli směrem. A byl to ten obr. Mířil ke mě vážně rychle, ale je mi jasné, že to dělali akorát jeho veliké nohy. Hádám, že z jeho pohledu se snaží ke mě co nejpomaleji přijít. Když už se ke mě přiblížil, natáhl ruku a já jen s otevřenou pusou čekala, co udělá. On mě chytil do jedné ruky a přitáhl si mě úplně až k jeho obličeji. Až teď jsem si všimla, jaké krásné zelené oči to má.

„Ahoj" řeknu a doufám v nějakou odezvu.

„A-hn-jn-n" odpověděl a já se na něj usmála. On opravdu komunikuje, i když ne zrovna nejlépe.

„Co jsi zač"

„Ján-á nev-m" (já nevím)

„Tak to jsme na tom stejně" usměju se na něj a chci se ho ještě na něco zeptat, ale on udělal věc, kterou jsem nečekala. S nečekanou rychlostí mě položil na nejbližší větev a otočil se ke mě zády. Ze začátku jsem jeho konání nechápala, ale pak mi to došlo. Před ním stálo asi třicet lidí na koních. Měli zvláštní zelené pláště a divné železné věci kolem pasu. Než jsem se dokázala vzpamatovat, dva z nich se přitáhly na divných lankách k tomu zelenookému obrovi a obrovskou rychlostí se k němu přibližovali. Spíše to vypadalo, jako by létali. On se oběma rukama napřáhl a jednoho z nich chytil do ruky, ze které náhle vytříštila červená tekutina. To je krev! Proč proti sobě bojují? Co se s těmi lidmi děje? Co jim provedl?! Podívám se na toho druhého útočníka a doufám, že skončí stejně. Ten se bohužel smrti vyhnul a dostal se za obrova záda. Bylo na něm vidět, kam se chystá zaútočit. Jeho oči měl upřené jen na obrův krk a ani se neohlížel po možném nebezpečí. A to byla jeho osudová chyba. Než se dostal na jeho krk, obr se otočil a otevřel jeho pusu. Páni! Byla tak veliká. Ten v zeleném plášti do ní zaplul a ani se nedotknul zubů. Teď jen stačilo rozkousnout jeho hlavu a obr měl od útočníka klid. Byla jsem šťastná, ale stále jsem nepochopila jejich počínání.

„Dobře ty!" Zajásám a on se na mě otočí. To ale neměl dělat. Jeden z jezdců se těmi vlákny přichytil k jeho obličeji a vyrazil neskutečnou rychlostí po tom chudákovi. Sice to vypadalo, že jde po krku, ale jeho oči na nějakou chvíli směřovali k jeho uchu. A v tu dobu mi to došlo.

„Neotáčej se!" vykřiknu, ale marně. Když se po tom chlapovi s černými vlasy napřahoval s úmyslem ho chytit, schytali to jeho oči a ani si to ten chudáček neuvědomoval. Okamžitě si zasažené místo chytil a řval bolestí. Proč to ten hlupák dělá? Co mu provedl, že mu tak moc ubližuje? Bohužel jsou moc daleko, ale kdyby nebyli, vzala bych si svůj nůž a toho nepříjemného chlápka zabila! Bohužel bylo už moc pozdě. Z obrova krku vytřískla krev a okamžitě se svalil na zem.

„Pro-om-iň" řekl a přitom se mi díval do očí. Jeho tělo se i s jeho slzami pomalu vypařovalo. Bylo mi toho velikána strašně líto.  Koutkem oka jsem spatřila, jak ke mě na větev někdo přistál. Byl to on, ten vrah. Až teď jsem si ho mohla prohlédnout. Jeho světle modré oči něco skrývaly.
Měl čistou pleť a nevypadal staře, avšak mírná vráska pod očima je trochu v rozporu s jeho mladistvým vzhledem. Typovala bych ho na pětadvacet let. I přes jeho nízký vzrůst a silné ruce mě nejvíc uchvátil jeho výraz. Nevidím v něm známku emocí. Celkem to chápu, já mám také neustále neutrální výraz. Emoce akorát lidem překáží, a když je dává najevo, tak mu to i ztrácí čas, který mohl kreativně využít.

„Co to mělo znamenat?" zeptal se mě ten chlap monotónním tónem. Takže mu jsem lhostejná, jo? Dobře, oko za oko, zub za zub, ale u mě to je spíš oko za obě oči, zub za všechny zuby.

„Taky by mě zajímalo." řeknu s nezájmem v očích, otočím se a seskočím dolů. Kurva, proč jsem to dělala? Vždyť je to tak vyso-hmm...já dopadla na nohy a ani jednu jsem si nezlomila. Ono to vlastně bylo jenom pět metrů vysoký, jinak by na tu větev obr nedosáhl. Ze shora to vypadalo o dost vyšší.

„Hej černovlásko!”