Shingeki no Kyojin - ZTRACENÁ V ZAPOMNĚNÍ

Sklep

„Ty budeš jíst ve sklepě." oznámila mi brýlatá žena, která mě hned po těchto slovech chytla za zápěstí a odvedla mě do spodních pater. Zprvu se tato část sídla zdála být jako obyčejný sklep, avšak ty mříže, které stály po mé pravé straně mě vyděsily. Vždyť to tu vypadá jako ve vězení! V každém tomto "pokoji" se nacházela jedna, na první pohled dost nepohodlná postel, dřevěná skříň a jeden malý noční stolek. Stěny byly jenom z vlhkého kamene, takže to tu nevonělo zrovna nejlépe. Tohle místo mi z neznámého důvodu nahánělo husí kůži. Byla jsem nesvá, nevěděla jsem, co se se mnou bude dít. Pociťovala jsem, jak se mi zrychluje tlukot srdce. Co se to se mnou děje? Proč jsem tak nervózní?

„Tvůj pokoj bude vzadu. Musíš pochopit, že Erenův současný stav vyžaduje hodně pozornosti, a proto ho musíme mít co nejvíce pod dohledem. Kdyby se cokoliv pokazilo, musíme být u něj co nejblíže." dokončila svůj projev žena se sepnutými tmavými vlasy. Takže tomu vážně říkají "pokoj". Jak by tu místnost brali oni, kdyby tu měli přečkat noc? Myslím že "pokoj" určitě ne.

Ta žena se vydala k naprosto poslednímu "pokoji" a vytáhla veliké, železné klíče z její kapsy. S vrzáním otevřela veliké mříže z téže materiálu a uvolnila mi místo, abych mohla vejít.

„Zatím se tu ubytuj a já ti dojdu pro večeři." řekla mi a celkem rychlým krokem se vydala zpět ke schodům vedoucích do horních pater. A právě jsem tu sama. Celou chodbu ozařuje jediná louč, která visí přibližně uprostřed celého patra. Její červený svit dává tomuto místu temnou atmosféru. V chodbě jsou ještě postavené dvě dřevěné židle a mezi nimi se nachází malý stolek. Kdybych teď byla schopná normálně přemýšlet, nejspíš bych i přišla na to, k jakému účelu nejspíš slouží. Pochybuji, že k jídlu, když tu mají velikou jídelnu, kolem které jsme procházeli. 

Oči mi tikají ze strany na stranu. Vlhká zeď, mříže, postel, zase zeď, opět ty děsivé mříže. Cítím, jak se mi strachy klepou ruce. Vůbec se na tomto místě necítím dobře. Připadám si z ničeho nic extrémně bezmocná a malá. Cítím se zamčená v malém prostoru, z něhož není cesty ven, i když ve skutečnosti je tento pokoj vcelku prostorný a ty dveře taky nejsou zamčené. Čeho se tak moc bojím? Proč mi toto místo nahání takovou hrůzu?

Z mého neúspěšného přemýšlení mě vytrhlo známé zavrzání dveří. Ta brýlatá žena přišla. Jde směrem ke mně, přičemž drží ve své levé ruce misku s jídlem. Určitě to bude má večeře. Konečně! Až teď jsem si uvědomila, že za ten den cesty jsem měla jen dva krajíce suchého chleba. Bože! Konečně nějaké pořádné jídlo.

„Nechám ti jídlo tady." řekla mi a položila misku na stůl. Nevidím žádný příbor. Jen doufám, že to nebude zase chleba.

„Já jsem Hange Zoë." řekla mi velmi nadšeně a čekala, než řeknu já své jméno. A jsem v háji. Nejsem si vůbec jistá, jak se jmenuji. Sice jsem v té vzpomínce slyšela jméno Sarrie, ale nejsem si vůbec jistá, jestli je to mé jméno. V této chvíli mám jenom dvě možnosti. Ta první je, že se budu neurčitou chvíli vydávat za Sarii. Nejspíš by to šlo, jenže podle toho, jak překvapení ti lidé byli, když mě našli, určitě se mě budou ptát na hodně otázek. Ta druhá možnost je, že Hange řeknu pravdu o mé paměti. Tady v tom případě si ale nejsem jistá, jestli mi to uvěří, nebo jestli mi vůbec pomůžou. Každopádně obě možnosti mají své plus i mínus.

„A jak se jmenuješ ty? Nikdo z nás to neví a je opravdu nepříjemné ti říkat "ta nová, černovláska, ta se stříbrnýma očima" a podobně." řekla a trošku se zasmála. Tím mi dala najevo, že jsem asi přemýšlela moc dlouho. No nic, radši to udělám trochu jinak.

„Já jsem Sarrie, asi..." řeknu a při slově "asi" odvrátím od ní zrak. Tím bych ji měla trošku zaskočit a poté se mě určitě zeptá, co tím myslím.

„Co myslíš tím "asi"?" zeptá se mě. Přesně jak jsem čekala. Teď ji můžu říct, co se mi stalo. Měla bych se chovat hodně zmateně...ne, spíš vystrašeně. To by mi mohlo přidat na nevinnosti.

„No, víte, já si vůbec nic nepamatuji. Probudila jsem se v lese, bolela mě hlava, potom jsem potkala toho milého obra a dál už to znáte. Vůbec netuším, co se mi stalo, kde to jsem, ani nevím kdo jsem." řeknu trochu smutně. Tak teď bych si nejradši zatleskala. Tak dlouho v kuse opravdu umím mluvit i já? Zvláštní. Jsem zvyklá, že řeknu jednu krátkou větu a tím končím.

„Takže mi tím chceš říct, že jsi ztratila paměť? To bude ale problém. My musíme zjistit kdo jsi a jak je možné, že si dokázala komunikovat s titánem." při posledních slovech jsem z ní vycítila jisté...nadšení. Jako kdyby si nemyslela, že mluvit s titánem je špatné. Spíš naopak. Nejspíš bere tuto komunikaci jako skvělou věc. To je poprvé, kdo smýšlí pozitivně.

„To neumíte mluvit s titány?" zeptám se jí. 

„Ne, to opravdu neumíme. Sama jsem to zkoušela, avšak pokusy o komunikování se nezdařily." řekla zklamaně. Tato žena své emoce rozhodně neskrývá. A co myslela tím slovem "pokusy"? Doopravdy zkoušela promlouvat k titánům jako k obyčejnému člověku, a nebo na nich dělala pokusy? Jestli jim nějak ubližuje tak...

„No, já už budu muset jít. Potřebuji se zeptat Erena, jestli by mi nechtěl asistovat při mém výzkumu." řekne opět nadšeně a doslova vyběhne ze sklepa. Tak teď je mi jasné, že dělá na titánech pokusy. Radši nechci vědět, co všechno musejí ti chudáci prožívat.

Moje břicho se náhle sevřelo a vydalo opravdu nepříjemný zvuk oznamující hlad. Vždyť mám na stole tu misku s jídlem. Vstanu z mé postele a rychlým krokem si stoupnu k hnědé misce a jeho prozatím neznámým obsahem. Tak teď už nemám pochyb o tom, že jsem se dostala do styku s chudáky. Jenom jeden brambor? Proč musím tak moc trpět? Co jsem komu provedla? No měla bych být ráda, že jsem vůbec něco dostala. I když o příboru se mluvit nedá. To to mám jíst rukou? Chjooo....

Jakmile jsem dojedla, měla jsem v úmyslu se vrátit zpět do své postele, avšak jakmile jsem opět zahlédla ty mříže, naprosto jsem zamrzla na místě. Přijdou mi tak veliké a nedobytné. Nechci být zavřená navždy v této místnosti. Mám strach a nevím proč. 

„Aaaaau!!" zakřičím a křečovitě si chytnu hlavu. Zase mě začala bolet, ale tak neskutečně moc. Mám pocit, že mi každou chvílí vybouchne. Svalím se na špinavou, chladnou zem a poslední, co vnímám, jsou něčí kroky, poté je kolem mě pouze tma...