Neskutečně mě podceňuješ

Nikdo není dokonalý

Když jsem se ráno vzbudila, uvědomila jsem si, že moje láska k Dylanovi čím dál tím víc sílí. Bála jsem se toho, ale zároveň to byl skvělý pocit. Pochybovala jsem, že bych se do něj mohla tak rychle zamilovat, ale taky jsem nepochybovala o tom, že bych se do něj za pár měsíců mohla zamilovat.
Rozhodla jsem se, že si dám ranní hygienu, a tak jsem šla do sprchy.
Hned potom, co jsem přišla do pokoje, tak mi přišla nějaká zpráva na telefon a já štěstím povyskočila, protože jsem si myslela, že je od Dylana. Mýlila jsem se.
Co máš dneska večer v plánu?
Byl to Shawn. Neměla jsem na psaní si s ním chuť, ale musela jsem mu odepsat.
Nevím, jestli tohle má být nějaký trapný pokus o to, abys mě někam pozval, ale každopádně na dnešní večer už plány mám.
Chtěla jsem mu to všechno vmést do tváře a říct mu, že mám rande, ale přišlo mi to až moc ubohé a dětinské.
Aha... Ve skutečnosti Bellark pěkně zuří z toho, že jsme se už dlouho neobjevili na veřejnosti.
A co já s tím? Tohle je přece můj život.
Neobjevili a ani neobjevíme. Mám tohohle života už po krk. Nechte mě žít proboha!
Rázem jsem měla zkaženou náladu. Proč mi musí každou dobrou věc v mém životě někdo zkazit? Nezasloužím si snad i já štěstí? Vypnula jsem si telefon, protože jsem na další hloupé zprávy neměla náladu. Už jsem si představovala Shawnův obličej, když se mi pokusil volat a spadlo mu to do hlasové schránky. Možná by byl i schopný přijít ke mně domů, a tak jsem si rychle natočila vlasy, oblékla jsem se a vyrazila jsem do obchodního centra.
Myslela jsem si, že jsem se Shawnovi vyhnula, ale bohužel se tak nestalo a já ho potkala na schodech. Jak se tady objevil tak rychle?
"Camilo, musím s tebou mluvit." Dělal, jako by se nechumelilo.
"Mám naspěch," odsekla jsem. Stále jsem na něj byla naštvaná za tu pusu. Byla jsem pevně rozhodnuta odejít, ale on mě chytil za zápěstí a přitáhl si mě k sobě. Chvílemi to vypadalo, jako by mě chtěl políbit. Možná to i chtěl udělat.
"Shawne, já.... Mám přítele." Vlastně to úplně nebyl můj přítel, protože spolu jen chodíme na rande, ale cítila jsem, že dnes se z nás dvou stane něco víc a nechtěla jsem Shawnovi dávat nějakou naději. Navíc už ho ani nemiluji... Myslím.
"Cože?" Z jeho očí se vytratila veškerá něžnost a začal mou paži svírat těsněji, až jsem měla potřebu vypísknout, ale naštěstí jsem to neudělala.
"Stejně to s námi nemělo žádnou budoucnost. Všechno to bylo falešné. I ten vynucený polibek, za který se na tebe, jen tak mimochodem, stále zlobím."
"To snad nemyslíš vážně? Odjakživa to mělo budoucnost!"
"Nemůžu uvěřit tomu, proč na mě řveš! Prožívám nejlepší chvíle mého života a ty místo toho, abys byl šťastný, tak mi to vyčítáš! Já si taky zasloužím být šťastná. Nikdy v životě jsem neudělala nic, co by tomu druhému ublížilo. Což se ovšem nedá říct i o tobě." U poslední věty jsem se dívala do země, ale i tak jsem viděla, jak moc ho to ranilo. Nejdřív jsem toho litovala, ale moje vědomí mi připomnělo, že si za to může sám a taky, že on mi udělal i horší věci než já teď jemu. "My dva se k sobě prostě nehodíme, Shawne. Už bys to mohl po těch letech vědět," dodala jsem ještě na konec.
"Jediný, co po těch letech vím je to, že tě každým dnem miluju víc a víc. Nikdy jsem nepřestal. Já se tě prostě nevzdám!"
"Budeš muset. Já mám kluka. Jsem s ním šťastná, Shawne. A ty bys měl být za mě rád." Byla jsem na odchodu, ale u vchodových dveří jsem opět slyšela jeho hlas:
"To taky jsem a moc, ale bolí mě tě vidět s někým jiným. Pořád tě totiž miluju." Kvůli tomu jsem se zastavila v půlce cesty a koukala na dveře, pak jsem se ale vzpamatovala a co nejvíce sebevědomě jsem prohlásila:
"Sbohem, Shawne," nekoukala jsem se mu do očí, nemohla jsem. Rychle jsem utekla, protože jsem věděla, že kdybych tam zůstala, tak bych toho ještě mohla začít litovat.

Koupila jsem si troje nové šaty a byla jsem z nich doopravdy nadšená. Rozhodla jsem se, že ty upnuté si vezmu na dnešní večer s Dylanem. Když jsem vyčkávala na oběd stále v obchodním centru, rozhodla jsem se, že si konečně zapnu svůj mobilní telefon. Naskákalo na mě hned milion zpráv, ale já si přečetla jen ty od Dylana. Bylo tam jak moc se na mě těší a že mě má doopravdy moc rád.
Byla tady dokonce i zpráva od Taylor, která mi napsala, že si se mnou musí akutně promluvit a k tomu brečící smajlíky. Napsala jsem jí, jestli je to tak moc nutné, abych zmeškala oběd, a když mi téměř po vteřině odepsala, že ano, odešla jsem. V zápětí jsem slyšela jen: "75!" Kráčela jsem mezi frontami lidí a mířila k východu. "Číslo 75!" Ignorovala jsem svoje číslo objednávky.