Neskutečně mě podceňuješ

"Máš ibalgin?"

Když jsem se ráno vzbudila, Dylan vedle mě spokojeně vydechoval a mě začala třeštit hlava. To bude tím alkoholem. Kolik jsem toho vlastně včera vypila? Odpověď na tuto otázku jsem neznala. Ani jsem nevěděla, kde se v tomto domě nacházejí léky a jestli vůbec. Nechtěla jsem ale kvůli tomu budit Dylana, který ještě stále spal. Chtěla jsem udělat něco dobrého k snídani, ale jediné, co jsem v lednici našla, byly vajíčka. Typičtí kluci. Takže jsem udělala dvoje míchaná vajíčka a ve chvíli, kdy jsem je nandavala na talíř, tak se Dylan vzbudil. Když uviděl, že dělám snídani, tak se na mě usmál.
"Nemusela jsi dělat snídani." Sice to řekl a znělo to věruhodně, ale i tak jsem viděla, že má z toho radost.
"Já vím, ale připadalo mi to, jako nejlepší způsob čekání. A taky...," podala jsem mu talíř s vajíčky a pokračovala jsem dál. "Máš ibalgin?"
"Jo, je v koupelně u umyvadla. Mám tam jít s tebou?" zeptá se mě.
"Ne, sněz si to jídlo," usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval. Když jsem přišla z koupelny a zapila jsem prášek, Dylan už měl vajíčka snědená a naléval si do sklenice mléko. Sedla jsem si ke stolu a začala jsem taky jíst.
"Našla jsi ho?" zeptal se mě vážným tónem, ale já se při pohledu na něj začala smát. Měl všude okolo pusy mléko. Pak mu to došlo a začal si ho otírat o hřbet ruky. Opět jsem byla nucena se zklidnit.
"Jo, našla. Děkuju," přitakala jsem.
"Nemáš zač. Taky mě pobolívá hlava. Nevíš, kolik jsme toho včera v noci vypili?"
"Nemám ani ponětí. Ale ten plán s tím, že já budu spát v posteli a ty na gauči, moc nevyšel," usmála jsem se na něj a on mi opět úsměv opětoval.
"Upřímně mi to ani nevadilo," řekl, koukl na mě a když uviděl můj překvapený výraz, tak se ještě zasmál.
"Ty jeden....," nedokončila jsem větu a začala jsem se smát. On taky. Pak jsme z ničeho nic rozpoutali polštářovou válku, když jsme šli do obývacího pokoje a já jsem byla konečně za ty roky šťastná. Nebo jsem se tak alespoň cítila. A bylo mi moc fajn v tu chvíli.
"Dobře! Dobře! Vzdávám se!" zvedl Dylan ruce vzhůru, jako náznak toho, že se vzdává. Dala jsem mu ještě dvě rány a pak jsem ho nechala být.
"Tak co máš dneska v plánu?" zeptal se mě a koukal na mě těma svýma hnědýma očima. Bože, jak já ty jeho oči zbožňovala. Má podobnou barvu očí, jako Shawn. Proč zase myslím na Shawna?!
"Už dlouho jsem přemýšlela nad tím, že bych si mohla koupit auto. V Bostonu jsem udělala řidičák, a ještě jsem ho ani nevyužila. Mohla bych se na ty auta kouknout dneska."
"To je super. Mohli bychom jet spolu a já ti můžu pomoct vybrat," navrhuje.
"Jo, to beru." Nemohla jsem si nechat oblečení ze včerejška, a tak jsem jela ještě ke mně do bytu, oblékla jsem se a umyla jsem si vlasy. Dylan mě má vyzvednout kolem třetí, takže mi ještě zbývalo třicet minut.
Zapnula jsem si telefon a žasla nad tím, kolik mám zmeškaných hovorů. Samozřejmě že nejvíc z nich bylo od Shawna. Má mi taky proč volat. Stále jsem na něj naštvaná. Už jsem si balila věci, když v tom mi opět zazvonil telefon a na něm se objevilo jméno: SHAWN. V tu chvíli se ozvalo zaťukání na dveře a mně bylo hned jasné, kdo je za dveřmi, ale bylo poněkud brzy. Ale když jsem otevřela dveře, zhrozila jsem se. Za dveřmi stál ve vší své slávě Shawn Mendes.
"Co tady děláš?" vyštěkla jsem na něj a on bez dovolení vstoupil dovnitř a já jsem za ním zavřela.
"Ty mi od včerejška nebereš telefon, napíšeš mi, že se ti mohlo stát něco strašného, a pak se divíš, že jsem tě přišel navštívit a zeptat se tě, jak se máš a taky na to, co se včera stalo?"
"Jo." Nic jiného jsem mu říkat nechtěla, ale musela jsem. "Shawne, doopravdy bych se s tebou moc ráda vybavovala, ale mám schůzku."
"Ty máš rande?" diví se a dává to značně najevo.
"Možná. Proč?" zeptám se ho.
"Proč? Protože spolu chodíme! Sakra!" začne vyšilovat.
"Uklidni se. Je to falešný vztah. A stejně jestli to bude pokračovat tak jako doteď, oznámím Bellarkovi, že s tím končím. Ať už to má jakékoliv následky."
"Skončíš? Ty nemůžeš skončit!"
"Proč bych nemohla?! Protože ty chceš bejt slavnej? Jenže já chci bejt šťastná, chápeš to? Pro mě sláva není všechno, už ne. A myslím si, že teď mám šanci se konečně doopravdy zamilovat a ty mi v tom zabraňuješ! Já ti to nedovolím! Nenechám si od tebe vzít mou radost, znovu už ne." I když jsem nechtěla, do očí se mi nahrnuly slzy.
Otevřel pusu, aby něco řekl, ale nakonec ji zase zavřel. Možná to tak bylo i lepší.
Ozvalo se další zaťukání a do dveří vešel Dylan.
"Tak jsem ta-," zastavil se uprostřed věty i cesty, když viděl, že mi stékají slzy po tváři. "Ty brečíš?"
"Ty se do toho vůbec nepleť! To je jen mezi námi! A kdo vlastně vůbec jsi?" zavřískal na něj Shawn.
"Shawne, měl bys odejít. Hned. Máme s Dylanem plán na dnešek a ty v něm nejsi součástí," vyhnala jsem ho z pokoje.
"To si snad děláš srandu! Ty všechno zahodíš. Úplně všechno. A jen kvůli němu? Kvůli nějakýmu Dylanovi?!" Vypadalo to sice, jako by už byl na odchodu, ale neodpustil si další otravnou poznámku: "Víte co? Mně je to vlastně jedno. Ale Dylane..., až tě políbí, tak mysli na to, že v ten samý den líbala i mě, protože bude muset."
"Řekla ti abys vypadnul! Mám tě snad vyprovodit sám?!" vložil se do toho Dylan a já mu za to byla moc vděčná. Když Shawn konečně odešel, prohlásila jsem:
"Ani nevíš, co mi udělal. Proč jsi byl tak naštvaný?"
"To sice nevím, ale jestli to stačilo na to, aby tu rozesmátou holku z baru rozbrečel, tak mu to nešlo říct v klidu." Srdce mi opět poskočilo a já cítila příjemné zahřátí u srdce. Jediné, co jsem si v tuhle chvíli myslela bylo to, že lepší kluk neexistuje.

Vybrala jsem si auto značky Range Rover, ale bylo příliš drahé, tak jsem si řekla, že si ho koupím až za pár let. Momentálně mám tedy auto značky Škoda.
Pak jsem se musela rozloučit s Dylanem a mířila jsem za Bellarkem, který mi volal. Projednali jsme věci o mém albu, které ponese název "CAMILA", a taky o mém turné, které začíná už za pár měsíců. Poprvé v životě jsem měla pocit, že se mi všechno daří. A byl to moc příjemný pocit.
Po několika minutách se mi rozsvítil displej na telefonu a na něm stála zpráva od Dylana.
Mám tě moc moc rád.
Moje srdce začalo bušet asi stokrát rychleji, než je normální a svalila jsem se na postel. Jediné, na co jsem se zmohla, byla tahle zpráva:
Já tebe taky. Moc.
Myslela jsem to vážně. Položila jsem si telefon vedle sebe, usmála jsem se a zabalila jsem se do peřiny. Jedinou zprávu, kterou jsem si přečetla ještě před tím, než jsem usnula, byla tahle:
To jsem moc rád. Stavím se za tebou zítra okolo 17:00. Sice nevím, jestli to jde u tebe i nějak jinak, ale obleč si něco krásného. Dobrou noc.
Dobrou noc.