Deep Love h.s

1.

Zase dneska do školy.

Sešla jsem schody dolů a šla se nasnídat.

Zase máme vajíčka.

Na stole ležel dopis:
"Annie máme dnes velký případ, snad nám ta operace dobře vyjde, drž nám palce. Na stole máš peníze a na dvoře auto, tak s ním jeď po škole do opravny. Trochu syčí motor, tak ať se na to někdo podívá. S láskou táta a máma".

                                    ***

Doběhla jsem do třídy a šla si sednout ke Karen.

"Ahoj Karen, kde je Ella?" Zeptala jsem se.

"Ahoj zlato, vždyť jela na ten zápas. A hádej kdo se tam přisral" to poslední slovo zdůraznila.

"Nevím" odpověděla jsem.

"Naše růžová Barbie" dořekla to a začala se smát a já se k ní přidala.

"Ty Karen, kde se dá nejlevněji opravit auto?" zeptala jsem se.

"U starého skladu, vlastní to tam prý parta kluků, ale vypráví se, že je to tam dost nebezpečný, byla tam několikrát policie, ale vždy se to prý zametlo pod koberec. Někdo zase říká že je to tam prokletý. Někdo že když tam kdokoliv přijel, tak už se nikdy neukázal, prostě že to nikdo nikdy nepřežil, jiný zas že tam unášejí lidi." řekla Karen a začala se smát.

"To je blbost" uchechtla jsem se.

"Dneska tam zajedu a nechám to auto opravit."

"Annie, to nedělej, co když to je pravda" řekla vážně Karen

Já se začala smát

"neboj, nic se mi nestane" řekla jsem.

Když zazvonilo, vyšla jsem ze třídy ke skříňkám.

"Buď opatrná a zavolej až přijedeš domů. Mám tě ráda." Křikla za mnou Karen.

" Neboj, taky tě mám ráda." Odpověděla jsem.

                                    ***

Přijížděla jsem ke starému rozpadlému skladu, vedle něj byla garáž a u ní nápis servis. Stáli tam 3 kluci, do tváře jsem jim neviděla, už teď jsem ale tušila, že dělám blbost a dost jsem uvažovala nad tím, že to otočím a pojedu někam do nějakého předraženého servisu.

Nejvyšší osoba se rozešla blíž k mému okénku, konečně jsem mu viděla do tváře. Vypadal naštvaně, jeho smaragdově zelené oči, mě skenovali. Mohlo mu být tak 25, hezký byl, ale šel z něj strach. Přerušila jsem oční kontakt a stáhla okénko.

"Dobrý den, potřebovala bych opravit auto." Řekla jsem tiše.

"Kdo tě poslal." Zachraptěl nepříjemným hlasem.

"Nooo Karen, tu asi neznáte, je to moje spolužačka. Proč se ptáte?" Dostala jsem po chvíli ze sebe.

"Co s tím máš?" Zeptal se nepříjemným hlasem.

"Něco s motorem, měl by prý syčet, co jsem tak rozuměla tátovi" odpověděla jsem mu.

" Tak si vystup, já se ti na to podívám" řekl už milejším hlasem.

"Děkuju vám" řekla jsem tiše.

Místo odpovědi se pousmál. Byl to jen krátký okamžik, ale i tak stál za to.

Ten muž se dal do práce a já tam jen tak stála a pohupovala se z nohy na nohu, byl to divný pocit, byly jsme tam jen my dva, úplně sami, na kraji města kde skoro nikdo nechodí, ani nejezdí. Ač byl ten muž pohledný, třeba byl i milý, ale něco v něm mi nesedělo a dost mi to nahánělo strach.