Mitch Hale - Nightmare

Děsivá zpráva

Z pohledu Dereka

„Nevěřím tomu!" Zakřičel jsem.
„Je to pravda. Viděla jsem to na vlastní oči. Nechal démony vraždit lidi. A líbilo se mu to." Řekla Noshiko.
„Ne! To není možné! To by Stiles nikdy neudělal!" Bránil jsem ho.
Hocha, kterého jsem miloval víc, než cokoliv jiného. Hocha, jemuž jsem dal své srdce.
„Myslím, že to, ale nedělá, protože by chtěl. Chtěl totiž, abych ti řekla, že ho máš zabít, než mu temné hodiny rozežerou duši. Potom.. Porušil své vlastní pravidlo. Porušil hranici mezi životem a smrtí a oživil rodinu, ve které kdysi dávno žil. Dereku, Stiles by neudělal něco takového, kdyby neměl důvod." Řekla Noshiko.
Věděl jsem to. Zatraceně já věděl, že by můj milovaný nikdy neudělal něco bezdůvodně. Opřel jsem se čelem o zeď a nechal své slzy padat dolů. Nezabiju ho. Nedokážu to. Nedokážu zabít svou lásku. Stále to bolelo. To, jak jsem ho viděl padnout. Nechtěl jsem to vidět znovu. Vzal jsem si bundu a šel ven. Celá Scottova smečka byla u mě. Scott se mračil. Věděli jsme, že se z něj stala noční můra. Věděli jsme, že mu někdo sebral moc Průvodce. Věděli jsme, že toho někoho Stiles hledá, aby si mohl vzít zpět to, co mu bylo ukradeno. Těsně před tím, než mu byla sebrána, ale otevřel bránu. Proč by něco takového dělal?
„Musí být úplně na dně. Jinak si to nedovedu vysvětlit." Řekl Scott.
Souhlasil jsem. Tohle se Stilesovi nepodobalo.
Proti mně zavál vítr. A v něm.. Zalapal jsem po dechu. Muselo to být ono.. Moje krev, jeho krev..
„Dereku?" Zeptal se Scott.
„Stiles má problémy.." Řekl jsem a rozběhl se.
Snažil jsem se jít po pachu jeho a mé krve.
„Jak jsi na to přišel?" Ptal se mě zadýchaně Scott, když běžel vedle mě.
„Dal jsem Stilesovi k zásnubám malý přívěsek.. Byla to lahvička a v ní jasan horský s kapkou mé krve. Pokud by přidal svou krev, mělo to vytvořit neuvěřitelně silnou bariéru, ale je možné ho použít i jinak.. To, co s ním Stiles udělal.. Funguje to jako kouřový signál. Říká tím, že je něco špatně. Že mu hrozí nebezpečí. Zároveň za sebou nechává ve vzduchu pachovou stopu.. Takže vím, kudy jít. A stejně by to fungovalo, kdybych to použil já.. Přece jenom... Stiles je taky vlkodlak.." Řekl jsem a přidal.
Běžel jsem, co nejrychleji to šlo. Nepoužil by to, kdyby mu nešlo o život. Něco se muselo stát. Doufal jsem, že to stihnu.
Zastavil jsem. Zatajil se mi dech.. Kousek ode mě spolu na ulici bojovali kluk a holka. Jasně jsem viděl záblesky magie.
Scott se zastavil vedle mě. „Jsou to..?"
„Hodiny.." Řekl jsem. „Stiles.."
Viděl jsem zoufalství v očích svého milovaného. Zdálo se, že ho každé použití té moci velmi bolelo.
Ta holka jej chytila pod krkem a odhodila ho směrem k nám. Kus před námi sletěl na zem a tvrdě se udeřil do hlavy. Teď jsem jasně viděl spáleniny na jeho těle a další spoustu ran. Přiběhl jsem k němu a dotkl se jeho ramene.
Zadívaly se na mě vyděšené oči s černorudými hodinami.
„Der.." Zašeptal a vhrkly mu slzy do očí. „Já se omlouvám.. Za všechno.. Měl jsem ti to říct.. Vím, že mě nenávidíš.. A ono je to v pořádku.. To, co jsem udělal.."
Přitiskl jsem své rty na ty jeho. Zřetelně jsem cítil jeho bolest. A to nejen z fyzických zranění. Jeho duše byla plná ran. Cítil jsem jednu horkou slzu, která mi přistála na rtech.
„Nebyla to tvoje vina." Zašeptal jsem a objal ho. „Měl jsem se tě ptát. Měl jsem ti naslouchat. Porušil jsem slib, který jsem ti dal. Slib, že tě ochráním. Slib, že nikdy nebudu pochybovat. To já bych se měl omluvit, Stilesi."
„Oh, jaká to sladká chvilka. To je on? Ten chlap, co jsem viděla v tvé mysli?" Ozval se zlomyslný dětský hlas. „Jak se mu asi bude líbit, až tě začnu znovu topit, hm?"
Zařval jsem. Nehodlal jsem ji nechat, aby se znovu dotkla Stilese.
„Ne.." Řekl tiše Stiles a položil mi ruku na tvář. Byla úplně ledová.
„Tohle je moje práce. To já ji přivolal. A já ji musím poslat zpět."
„Nenechám tě s ní bojovat samotného." Řekl jsem.
„Nemůžeš s ní bojovat. Ona je bytost vyvolaná z mé bolesti. Nemůžeš.." Jeho slzy se třpytily jako diamanty. Lámalo mi to srdce. Nechtěl jsem ho vidět brečet. Už nikdy.
Otočil jsem se ke Scottovi. „Sežeň všechny, které můžeš."
Přikývl a utekl. Pomohl jsem Stilesovi vstát.
„Je to nostalgie. Vzpomínáš? Náš první boj, jako páru z rodiny Hale. Tehdy sis ty všiml, že je něco špatně a přišel jsi mi na pomoc. Teď jsem to udělal já." Řekl jsem.
Usmál se. „Nevzdáme se."
„Ne." Zavrtěl jsem hlavou. „Jsme přece Haleovi.."