Soulmates | L.S. [CZ]

1.

Ráno mě vzbudilo nepříjemné zatížení na hrudi. Otráveně jsem otevřel oči, abych viděl dvě sněhobílé packy natahující se po mém obličeji. Shodil jsem Cindy na zem a sáhl po telefonu. Budík měl zvonit za dvacet minut, snažit se znovu usnout teda nemělo cenu. Radši jsem se rozhodl, že si půjdu zaběhat. 20 minut to sice nevytrhne, ale pohyb jsem potřeboval jako sůl, tak se nedalo nic dělat a musel jsem se přemluvit. Svoje rozhodnutí jsem však změnil po tom, co jsem uslyšel zběsilé bubnování kapek na parapet. Vydal jsem se tedy rovnou do sprchy. Pramínky horké vody stékající po mé kůži byly uklidňující a já se začal zamýšlet nad vším možným. Najednou mě myšlenky zanesly zpět k bývalé přítelkyni a já, ačkoliv jsem nechtěl, jsem otevřel oči. Můj pohled spočinul na mé patě, tak jako skoro vždy. 

Vypnul jsem tedy vodu a radši vylezl ze sprchy. Kolem pasu jsem si omotal jen ručník, který vlastně nebyl potřeba, když už nějaký čas bydlím sám. Došel jsem zpět do pokoje, rozvalil se na postel a zadíval se do stropu. Hlavou se mi opět honily miliony myšlenek, které jsem radši zahnal puštěním svého oblíbeného playlistu na spotify. Když začala hrát jedna z mých nejoblíbenějších písniček, jako by mě někdo vykopl z postele. Začal jsem tancovat po pokoji, zatímco moje kočka na mě koukala jako na blázna. Pro dobro všech přítomných i nepřítomných jsem toho radši nechal, oblékl se a otevřel dveře z pokoje. Najednou jsem se zarazil a podíval se na čas na telefonu. Bylo 9:30. První přednáška mi začínala v 10, takže bych teoreticky všechno stíhal, nebýt deště venku. Fakultu nemám daleko od bytu a tak chodím do školy pěšky, ale dnes jsem chtěl jet autobusem. Miluju déšť, pokud jsem někde schovaný, ale pokud v něm musím chodit, jsem schopný být naštvaný další dvě hodiny. To všechno jen kvůli obyčejnému dešti a větru. Autobus odjíždí za 5 minut, naštěstí zastávka není daleko. Hodil jsem do batohu notebook a potřebná skripta. Snídani si budu muset koupit po cestě.

Přiběhl jsem na zastávku, abych viděl autobus s číslem 28 mizící v dálce. „Kurva," zanadával jsem pro sebe potichu. Na další autobus už jsem čekat nemohl, takže jsem se, i přes své znechucení, musel vydat do školy pěšky. Nasadil jsem si kapuci a do uší narval sluchátka. Nenáviděl jsem to. „Zkurvenej, zasranej déšť" klel jsem celou cestu. Jedinou světlou stránku měla tahle cesta při návštěvě malého pekařství. Koupil jsem si dva makové koláčky, abych si aspoň trochu zlepšil náladu a taky doplnil cukry. Zasmál jsem se sám sobě nad představou, že ještě před hodinou jsem chtěl běhat a teď do sebe cpu sladké.

Šel jsem po chodníku kolem silnice a školu už jsem měl na dohled, když jsem najednou ucítil nepříjemný pocit na noze, boku, a dokonce i obličeji. Rychle jsem se otočil doleva a ještě jsem zahlédl zbytky kapek, které na mě dopadaly. Podíval jsem se na řidiče matně černé Audi R8, který kolem mě projel a zřejmě si nemohl odpustit najet v plné rychlosti do největší louže, kterou jsem za celou cestu minul. Naštvaně jsem na něj zdvihl svůj prostředníček, ale on se jen začal smát a pokračoval v jízdě. Zakousl jsem se do koláčku a tvářil se, že nenávidím celý svět. Vlastně to byla skoro pravda. Déšť a ten idiot v audině mi dokonale zkazili ráno. Jenže v mysli se mi teď promítalo něco jiného. Úsměv člověka, kvůli kterému se teď moje džíny daly ždímat.