Soulmates | L.S. [CZ]

2.

Přišel jsem do posluchárny, která už byla téměř plná. Očima jsem projel celou místnost a viděl pár volných míst. Nakonec jsem našel dvě volná vedle sebe, což nemohlo být lepší. Otráveně jsem si sedl a na židli vedle sebe hodil batoh, kdyby někoho chtělo napadnout sednout si vedle mě. Zapnul jsem notebook a vytáhl učebnici. Po chvíli do posluchárny přišla stará profesorka Cowellová. Byl jsem si naprosto jistý, že ji nenávidí celá škola. Byla protivná a nenáviděla studenty snad ještě víc než oni ji. Neměl jsem ji teda v plánu moc vnímat, ale to jsem ostatně nedělal nikdy. Její výklad šel jedním uchem tam a druhým ven, znělo to spíš jako nesrozumitelné mumlání. Najednou se však ozval její šílený řev, což mohlo znamenat jen jediné. Něčí pozdní příchod. 

„Stylesi, nevím, jestli tam u vás máte jiné návyky, ale tady v Londýně jsme zvyklí chodit na přednášky včas!" supěla Cowellová. Všichni zvedli oči, aby se podívali ke dveřím. Celou posluchárnou se ozval šum zmatených hlasů, protože příchozího nikdy neviděli. Škola většinou nenabírala nové studenty v půlce semestru, takže to musel být někdo s dobrými známostmi, nebo pěkně tučným kontem. Pomalým krokem se vydal od dveří a až potom se mi podařilo ho zahlédnout. Zasekl jsem se v nádechu, když jsem viděl chladně zelené oči, které už jsem neviděl rovných dvacet minut. Takže s tím tučným kontem jsem asi nebyl daleko od pravdy, když jsem si vybavil tu matně černou Audi. Ten kluk si naštvaně sedl na nejbližší místo které uviděl a zlostí rudé učitelce nevěnoval pozornost.

Přednáška ubíhala neskutečně pomalu a já měl co dělat, abych udržel oči otevřené. Najednou mou pozornost upoutalo zvonění telefonu. Bylo mi toho chudáka líto, Cowellová tohle nesnáší a nepřekvapilo by mě, kdyby za to byla schopná někoho zabít. Po chvíli mi ale došlo, že zvonící telefon je můj. Omluvně jsem pozvedl ruku, ale ničemu to nepomohlo. „Pane Tomlinsone, zastavte se u mě po skončení přednášky, děkuji." usmála se jedovatě. Skvěle, myslel jsem, že tohle ráno už nebude horší.

Když se přednáška pomalu blížila ke konci, profesorka se podívala na toho nováčka. Významně na něj pokynula a potom nám konečně dovolila odejít. Pomalým krokem jsem se tedy vydal ke katedře, stejně jako ten idiot z rána. Řvala na něj Starsi, nebo jak to bylo? „Tomlinsone, tohle je Styles. Stylesi, Tomlinson." Těsně vedle, nevadí. Natáhl jsem k němu ruku, ale jeho asi ani nepadlo ji přijmout. Díval se na mě s opovržením a pobavením zároveň. „Oba byste zasloužili vyhazov ze školy, ale momentálně nemám dost volného času na to, abych to zařídila. Proto mi bude stačit, když do příštího týdne společně vypracujete článek o dění na škole. Sbohem." Skvěle, takže musím spolupracovat s tímhle namachrovaným blbečkem? Scénář pro dnešní den mě nepřestával překvapovat. Naštvaně jsem se na něj podíval, zatímco on se smál. I když, spíš bych řekl, že se mi vysmíval. Přesto, že mě ten úsměv zprvu okouzlil, začínal jsem ho nenávidět stejně jako jeho majitele. „Věřím, že to zvládneš vypracovat sám, tak si dej záležet, ať si šplhnu aspoň v jejích hodinách," vmísil se mi do uvažování. Chtěl jsem něco namítnout, ale otočil se na patě a pomalým krokem odešel z posluchárny. 

Zůstal jsem stát sám v naprosto prázdné místnosti. Naštvaně jsem vytočil telefon svojí mladší sestry Phoebe, kvůli které jsem se dostal do téhle naprosto úžasné situace. „Promiň bráško, já volala omylem," ozvalo se na druhé straně telefonu. Poděkoval jsem s nejvíc ironickým tónem, aby pochopila, že jí vážně neděkuju. Na druhé straně jsem uslyšel jen smích. Rozloučila se a zavěsila telefon. Radši jsem se vydal směrem z posluchárny. Krev se ve mně vařila, takže jsem si nemohl odpustit kopnout do zmuchlaného papíru, který ležel na zemi těsně u dveří. Nijak to nepomohlo a já svůj vztek nezmenšil ani o milimetr. Radši jsem se pomalu vydal na další přednášku.