Soulmates | L.S. [CZ]

4.

Seděl jsem v knihovně a poslouchal Bena. Byl to jeden z největších šprtů, kterého na škole znám. Vyprávěl mi všechno o jeho doplňkových kroužcích a já si jen tiše psal poznámky. Vůbec mě to nezajímalo, ale termín odevzdání článku pro Cowellovou se nezadržitelně blížil. Pokud jsem chtěl projít do dalšího ročníku, musel jsem se hodně snažit. Stylese jsem potkal jen párkrát, na chodbě nebo před školou, a pokaždé dělal, že ani neexistuju. Ne, že bych potřeboval jeho pozornost, to ani náhodou, pěkně mě vytáčel. Jen malá pomoc s tím zatraceným článkem by vůbec neuškodila. Nejhorší na tom bylo, že i když jsem to všechno psal sám, budu se muset tvářit, že jsme spolupracovali. Jinak mě učitelka pošle hodně rychle do určitých míst. Zarazil jsem se, když mi došlo, že už pár minut nevnímám Bena. „Promiň, zamyslel jsem se," omluvně jsem se na něj podíval. Usmál se a odpověděl, že už mi stejně nemá co říct. Poděkoval jsem mu tedy za jeho čas, který mi věnoval místo čtení knížek a dalších nudných aktivit a pomalým krokem se vydal z knihovny. Netrávil jsem v ní moc času, to se musí nechat.

Cestou do práce jsem se snažil vymyslet, co ještě můžu do článku napsat. Musel jsem přesně vychytat jeho délku, aby byl pro čtenáře, jak s oblibou říkají učitelé na škole, přitažlivý. Napsat něco, s čím je Cowellová spokojená je asi jedna z nejtěžších věcí, se kterou se lze na naší škole setkat. Bohužel si musím přiznat, že se mi to ještě nepovedlo. Z přemýšlení mě vytrhlo až prudké zastavení autobusu a hlasitý zvuk klaksonu. Nahnul jsem se abych viděl co se děje a viděl jsem jen kufr černé Audi. A zase to byl on, na koho jsem si vzpomněl. No tak, přece není v Londýně jediný člověk s černou R8, měl bych na něj okamžitě přestat myslet. Snažil jsem se zase soustředit na článek a všechno okolo školy, ale moje myšlenky pořád odbíhaly k tomu arogantnímu kudrnáčovi. Musím uznat, že dnešní směna asi bude pěkně dlouhá.

Sledoval jsem ručičku hodin, jak se pomalu blíží k číslici sedm. Už jen pár minut a budu moct zavřít celou kavárnu, rychle poklidit a pospíchat domů. Svojí práci sice miluju, ale občas je toho na mě až moc a i něco jako vaření kávy je pro mě namáhavý úkon. V podobném stavu jsem byl i dnes. Nad stupidním úkolem Cowellové jsem přemýšlel tak moc, že jsem si ani nevšiml pomalu se otvírajících dveří. Najednou se mezi nimi objevila červená hlava. „Dobrý den, máte ještě otevřeno?" Zakýval jsem a dveře se otevřely naplno. Stáli v nich dva kluci, přibližně v mém věku. Jeden, ten s červenými vlasy, ve flanelové košili a druhý, mírně kudrnatý brunet v černém tričku. Objednali si tři kávy s sebou, jestli jsem dobře rozuměl, mluvili o tom, že jedou ke kamarádovi Harrymu. Snažil jsem se flirtovat s tím roztomilým brunetem, který mi to velice okatě oplácel. Na jméno ani číslo jsem se ale nezeptal, takže mi nezbylo než doufat, že zase někdy přijde.

Když jsem přijel domů z práce, okamžitě jsem sednul ke stolu, abych se mohl pustit do toho stupidního článku. Myslel jsem na kudrnatého klučinu z kavárny a pak mi to došlo. Ty vlasy. Kudrny. Moje myšlenky už zase pluly ke Stylesovi. Ne, ne, ne. To je určitě jen tím článkem. Co nejdřív ho odevzdám a zapomenu, že ten kluk existuje. Zapomenu na tu matně černou Audi. Zapomenu na celý tenhle týden, protože ten kluk není nic jiného, než bohatý snob bez slušnosti a emocí. Hlavou se mi začalo honit tolik myšlenek, že jsem nebyl schopný se ani trochu soustředit na článek. Tak jsem notebook radši zaklapl a vydal se do postele. Zítřek snad bude plodnější.

Uhm, ahoj? Já- vůbec nevím co tu dělám, co mám napsat a vlastně nevím vůbec nic. Takže asi shoutout Majdě, díky který jsem se dostala na rozepsaný koncept téhle kapitoly a dneska večer mě nenapadlo nic jinýho, než ho dopsat. Je neskutečný, že i rok a půl po vydání poslední kapitoly mi pořád chodí upozornění na příběh, reálně nechápu. Takže asi enjoy nebo tak, já zas rok a půl nic nevyplodím, ale tahle část se mi actually líbí.. A mimochodem, mnohem radši píšu tohle než povinný slohy do školy, ze kterých dostávám pětky, protože je neodevzdávám.. No neva, pokud to nějakou záhadou stále někdo čte, love you, K <3