Osudová záchrana

Pomoc

Byl rok 1820.
Ve městě Budapešť v Maďarsku vládla zima a chlad. Alespoň Ivetrine- pohledná brunetka se smaragdovýma očima to tak viděla, když se se svou matkou Erszébet chystala ke spánku.
Ještě včera se na Budapešť dívala jinak, protože spala ve své posteli a netušila, co následující ráno přinese.

Popíjela s maminkou čaj, když k nim do malého bytu vtrhl jeho majitel Gyala Farkas se slovy: „Okamžitě si sbalte a vypadněte!"
„Proč?" divila se vážně churavá maminka.
„Nebudu ubytovávat někoho, kdo mi neplatí nájem."
„Pane Farkasi, my vám to splatíme, ale teď nemáme čím. Víte přece o maminčině nemoci." bránila se Ivetrine.
„Nemoc není výmluva, krásko." podíval se na ní arogantně muž a zopakoval: „Vypadněte! Vy tu nemáte co dělat!"
Co tedy ženám zbývalo. Vzaly si to nejnutnější a odešly. Erszébet měla slzy na krajíčku, protože neměla s dcerou kam jít. Na hostinec neměly peníze, klášter by si je těžko vzal a útulky pro bezdomovce byly plné.
A tak celým dnem se potulovaly po městě. Síly jim docházely, hlad kručel v břiše a zima je bičovala.

Krátce po západu slunce si lehly u kašny, kde se rozhodly naposledy přespat. Přitulily se k sobě, přikryly vším oblečením a usnuly.
Ale jen na chvíli. Potom se Ivetrine probudila a snažila se probudit i svou matku. Ta se však neprobouzela. Poslechla si její srdce, které naštěstí bušilo. I přesto měla dcera o maminku strach a stále jí marně probouzela.
„Prosím, pomožte mi! Pomožte někdo mé mámě!" volala dívka ve slzách a strachu.

Najednou před ní zastavil kočár, z něhož vylezli otec a syn.
„Slečno!" oslovil jí starší muž. „Co se stalo? Proč voláte o pomoc?"
„Moje matka! Usnula tady! Může zmrznout." odpověděla mu. Ten její matku vzal do náručí a odnesl do kočáru. Jeho syn na promrzlou dívku přehodil svůj kabát a doprovodil jí do vozu.
„Díky za pomoc. Kam jedeme?" zeptala se Ivetrine pána.
„K nám domů. Přespíte tam a najíte se. Jistě máte hlad." odpověděl jí muž.

Zastavili se před velkým domem uprostřed města. Šli dovnitř. Pán odnesl Erszébet do jednolůžkového pokoje. Ivetrine se synem si sedli ke stolu a čekali na večeři. Během toho se na sebe několikrát letmě podívali, ale neprohodili ani slovo.
Muž za chvíli přišel za nimi. Nabral jim jídlo a zeptal se dívky: „Proč jste se ocitly na té ulici? Co se vlastně stalo?"
„Bydlely jsme ještě včera v malém bytě, ale dneska ráno nás vyhodili, protože jsme nezaplatily nájem. " odvětila mu.
„A proč jste to neudělaly?" promluvil k ní poprvé ten mladší.
„Neměly jsme peníze na jídlo a už vůbec ne na maminčinu léčbu." řekla mu na to ona.

Po večeři a následné koupeli se dívčina s chlapcem vypravili do jeho pokoje, kde on měl dvě lůžka. V jednom měla spát dívka, v druhém kluk.
Leželi si na postelích a dívali jeden po druhém do chvíle, kdy se mladík zeptal: „Jak se vlastně jmenuješ?"
Ona se usmála a odpověděla: „Ivetrine a ty?"
„György." odvětil a podal jí ruku. Potřásli si jí.
„Vy jste neměly kam jít?" položil jí další otázku.
„Ne." odvětila.
„A ty si poloviční sirotek?" zeptal se jí.
„Ano, jsem. Táta umřel, když mi bylo devět. A co tvá rodinná situace? Taky si z půlky sirota?"
„Ano, máma spáchala sebevraždu, když můj bráška spadl z koně a způsobil si smrtelné zranění."
„To je mi líto. Kolik mu bylo?"
„Měl život teprve před sebou. Sedm."
„Byl tedy ještě dítě. Proto tu máš dvě postele."
„Ano, s Ferencem jsme tento pokoj měli napůl."
„Ferenc se jmenoval tvůj bratříček?"
György odpověděl pokývnutím a řekl: „Apa se z jeho a máminé smrti nedokáže stále vzpamatovat."
„A jak se on jmenuje?"
„Aladár a tvá máti?"
„Erszébet."
„Ivetrine a kolik je ti let?"
„Šestnáct a tobě, György?"
„Osmnáct."
Po několika minutách divného ticha usnuli.