Osudová záchrana

Uvědomění

Milenci se probudili a šli na snídani. Ivetrinina matka zase spala v pokoji pana úředníka, který se jídla nezúčastnil.
Během jídla vládla poněkud dusná atmosféra. Ale nějak zvláštně dusná. Paní Erszébet se neustále dívala po Györgymu, což ho na první pohled děsilo. Na první pohled. Poprvé od jejího odjezdu do lázní se spokojeně usmívala. Že by domluvila s Kertészem dceřinu svatbu a jenom škádlí hocha? Tohle si však pouze myslel.
„Kde je Ulrik?” zeptala se matky dcery. Tím přerušila ticho, ale to zvláštní dusno vládlo dál.
„Odjel něco koupit na trh. Poprosila jsem ho o masti, které mám používat v rekonvalescenci, až pozítří odjedu.”
odpověděla matka a zase své pronikavé zelené oči namířila na mládence: „György,nebude tvému otci vadit, že budeme ještě nějaký čas bydlet u vás?”
„To mu nebude vadit, naopak. I když je věrný mé zesnulé mamince, ženská ruka se vždy hodí.” odvětil jí kluk. Z jejich pohledů byl tak nervózní, že se raději po milované ani nepodíval. Strašně těžko tomu odolával, srdce poroučelo jinak, ale ze strachu poslechnul svůj rozum a ovládnul se.
„Co budeš dnes dělat, máti?” zeptala se Ivetrine své matky.
„Půjdu na zdravotní vycházku, už jsem jí dlouho neabsolovala a strašně mi to chybí.” odpověděla madam Gastonová a nabídla dvojici, ať jde s ní. Ta byla z toho zaskončená, protože kdykoliv chtěla si s nimi promluvit, museli mluvit v nepřítomnosti své lásky.
„Bože, že bys dal už matce trochu rozumu?” povzdechla si pro sebe dívka, když se svým milým odcházela oděná v zimním oblečením ven.

„Jsem velmi ráda, že jste mé pozvání přijali. Musím si s vámi oběma promluvit.” Při této větě, kterou Erszébet pronesla, když se usadili v malém altánku uprostřed parku se v Györgym a Ivetrine ozvalo v hlavě jediné- ona to ví. Ví o jejích vztahu a dceřiném porušení slibu. Nevěděli, co mají na to povědět a jenom vzájemně mlčeli.
„Ivetrine, Ivetrine. Nečekala jsem, že ti to někdy povím, ale...” V ten moment jí dcera skočila do řeči, protože jí dobře znala a věděla, že větou ‚Nečekala jsem, že to někdy povím’ vždy začíná její dlouhý místy histerický proslov.
„Ano, já vím. Zklamala jsem tě, maminko. Odpusť mi.” podívala se stydlivě do země.
„V čem zklamala?” netušila, že její dceruška mluví o tom, o čem chtěla mluvit ona. György promluvil za svou milou: „Omlouváme se za svou mladickou nerozvážnost.” Pronesl to snad ještě stydlivěji než ona.
„Za to se neomlouvejte, děti.” řekla Erszébet. Dvojici ta slova velice mile překvapila, ale jelikož si nebyli jistí, zda to madam Gastonová myslí vážně, dál jen mlčeli.
„Já vím, dceruško. Chovala jsem se hloupě a myslela jen na peníze. Bylo mi lhostejno, že ses tady do Györgyho zamilovala a on do tebe. Nemyslela jsem si vůbec, že se to mezi vámi stane a kdyby stalo, chtěla jsem tomu zabránit tím seznámením s panem úředníkem. Neuvědomovala jsem si, jak tím hledáním vhodného partnera na celý život ti vlastně hodně ubližuji. Milujete se a já vám v tom nemohu bránit.” pronesla matka. Její řeč její dceru příjemně překvapila.
„Ale máti, co tě k tomu přinutilo?” nechápala Ivetrine.
„Když jsem vás včera v noci viděla, jak spolu spíte a jak se k sobě tulíte, vzpomněla jsem si na tvého otce. Naše láska byla velmi silná, i když nám v tom moji rodiče bránili, jako já tobě. Já a Joseph jsme to už nevydrželi a utekli pryč. Daleko od nich. Doteď mám z toho výčitky svědomí, protože jsem se za něho provdala bez jejich požehnání. Uvědomila jsem si, že tě nechci ztratit a že by vyrvání z jeho náruče bylo strašně nespravedlivé. Když se tvá sestra provdala z lásky, ty můžeš taky.” odůvodnila Ivetrinina maminka. Ti dva zamilovaní se na sebe zasněně podívali.
„Vím, György, chovala jsem se strašně. Stejně jako oni. Myslíš, že mi dokážeš odpustit?” zeptala se ho Erszébet.
„Odpustím, když už vím, proč jste byla taková.” odpověděl jí hoch a stiskl pevně Ivetrine v dlani. Ta se dojetím rozplakala a objala svou matku se slovy: „Děkuji ti, maminko.”