Osudová záchrana

Lékař

Ráno dalšího dne syn pana Schallera a dcera paní Gastonové trávili čekání na lékařovy zprávy hraním karet. Oproti včerejšku byla Ivetrine nejistá a neustále si lízala z balíčku, což zajistilo Györgymu výhru.
„Co je s tebou? Včera si mne neustále porážela, ale dnes se rychle vzdáváš.”
„Když mne je smutno, György. Mám strach o maminku. Co když jí ten doktor nepomůže?”
„Neboj se. Doktor Angyal je schopný, určitě tvou matku zachrání.” řekl jí.
„Kéžby.” povzdechla si.
V ten moment jí mládenec chytl za ruku, zadíval se do jejích očí a usmál se. Srdce jí začalo bušit jako o život, když cítila jeho dotyk na její dlani.

Krásný pocit jí svíral v hrudi do chvíle, než se jí György pustil a ona začala vnímat příchod lékaře.
„Vy jste slečna Ivetrine Gastonová?” zeptal se jí postarší muž.
„Ano, dobrý den.” podala mu ruku. „Doktor István Angyal, těší mne.” též jí podal svou ruku.
„Jak je na tom maminka?” zeptala se ho.
„Vaše matka má revma.” oznámil jí diagnózu.
„Je to s ní vážné?” tázala se.
„Velmi. Musí co nejdříve do lázní.”
„A kam?”
„Do Velkého Meděru.” pronesl doktor.
„Na jak dlouho?”
„Osobně to vidím na tři týdny.” řekl jí lékař.
„Mohu jet s ní?” položila poslední dotaz.
„Ne. Bude muset dodržovat klidový režim. Pro ní i pro vás to bude lepší. Má se o vás někdo postarat po dobu jejího ozdravného pobytu?” zeptal se jí.
„Má. Já a můj otec.” odpověděl za ní  chlapec. Ivetrine se na něho otočila a vděčně se usmála.
„A vy jste s Gastonovými v příbuzenském vztahu?” zeptal se hocha lékař.
„Ne, ale slíbili jsme jí to.” řekl mu odhodlaný mladík.

„Mami, budeš v pořádku.” měla slzy na krajíčku šťastná dívka, když jí česala vlasy před spaním.
„Už se nemohu dočkat, až ty tři týdny skončí.” usmála se Erszébet na svou dceru.
„Buď tu hodná.” poprosila jí maminka.
„Budu. A teď se prospi. Zítra odjíždíš do Velkého Meděru.” chtěla odejít Ivetrine z pokoje. Její matka jí však zastavila slovy: „Slib mi, že mezi tebou a Györgym se nikdy nic nestane.”
„Proč?” nechápala ona její strach v hlase.
„Já nechci, aby sis motala hlavu nějakým obyčejným myslivcem. Máš na někoho lepšího.” odůvodnila.
„Slíbíš mi to, dceruško?” dodala následně.
Dcera jí to nakonec odpřísáhla: „Ano, mezi mnou a ním se nic nestane.”

V pokoji si chlapec s dívkou četli knihy. Zatímco on četl poezii, ona prózu. Ta však po pár minutách svou knihu zaklapla tak hlasitě, že to od četby jeho odvrátilo.
„Copak? Příběh se ti nelíbí?”
„Děsí mne a to jsem teprve na šedesáté straně.”
„Můžeš si vybrat něco jiného, nebo číst se mnou Kölcseye.” nabídnul jí. Ona neváhala a sedla si na jeho postel vedle mládence.
Pročetli spolu celou sbírku.
„Ivetrine?” podíval se jí znovu do očí.
„György?” oplatila mu pohled. Dlouho se na sebe dívali a mlčeli než z něho vypadlo: „Co tě baví?”
„Četba poezie a občasné psaní.” odpověděla a zeptala se též: „A tebe kromě té myslivosti?”
„Kdysi jsem rád vyprávěl.”
„A teď už ne?”
„Nevím. Přestal jsem po smrti bratříčka.”
„Těm svým sestřenicím nepovídáš?”
„Ne. Je to nebaví.”
„Pověz mi prosím něco. Třeba o své první lásce.”
György nechtěl se jí přiznat, že se mu líbí a odvětil: „O první lásce své? Já zatím nepoznal kouzlo zamilování.”
Zalhal. Byl zamilován do Ivetrine, ale nechtěl se jí hnusit a řekl: „Ale mohu ti povědět, jak si svou první lásku představuji.”
„Povídej. Ráda si tě poslechnu.”
Dal se do povídání.
„Snědá tvář, zelená a výrazná kukadla, dlouhé tmavé kadeře. Půvabná jako jarní květ, vášnivá jak oheň.”
Poslední věta Ivetrine ukolébala ke spánku lépe než ukolébavka. Neuvědomovala si, že si ale léhávala na jeho postel. Mladík měl co dělat, aby odolal a nepolíbil jí.
Však ovládnul se, pouze přikryl tělo dívčiny, sfoukl svíci a šel si lehnout do jejího lože. Zavřel oči a se příjemnou slastí a s představami polibku usnul.