Osudová záchrana

Vysvobození

Nekonečně dlouhé dva dny hledal György svou milovanou Ivetrine. Ty noci oka nezhamouřil, protože chtěl krásku najít za každou cenu. Jak řekl madam Gastonové, radši by dal svůj život za její. Ptal se každého, koho potkal, ukazoval všem její portrét v medailónku, který od ní dostal, zda li náhodou jí nepotkal a neviděl.
Ze začátku slýchal vždy to samé: „Tu vaši krasavici jsem nikdy neviděl." nebo: „Omlouvám se, nepoznávám jí."
Až třetí den marného hledání dostal konečně dobrou odpověď od hospodského.
„Tu jsem už viděl. Každý večer chodí do naší krčmy nějaký divný muž, ukazuje nám jí na obrázku a všude hlásá,že se s ní ožení a odstěhují se do Rakouska."  Slova hostinského ho vyděsila, ale zároveň byl rád, že ví, co ví.
„Jak ten muž vypadá?" zeptal se.
„Je vysoký a vždy elegantně oblečený. Má hnědé oči a je zarostlý. " popisoval on vzhled záhadného. György poznal v tom popisu Kertésze.
Poprosil si o nějaké jídlo a zůstal tam až do večera.

„Celé dva dny nejíš, nepiješ a jsi neustále oděná v té odporné košili." vyčítal Ivetrine Ulrik, když jí zatopil v novém pokoji, kde byla normální pokojová teplota. Postel se už dala nazývat postelí a kus látky nahradila peřina z ovčí vlny.
„Pořád jenom spíš a když nespíš, jen ležíš a pláčeš."
„A co mám tady jiného dělat?" zeptala se ironicky.
„Můžeš se třeba obléci do něčeho, co zvýrazní tvou krásu." odpověděl.
„Proč bych to měla dělat?" zeptala se sama sebe. „Nikam nechodím, jen ležím a čekám, až si pro mne on příjde a zatočí s vámi." pronesla unaveně a více se přikryla.
„Však zbytečně čekáš na svého myslivečka." zdůraznil Kertész a přistoupil blíže
Jí to, co jí teď řekl zabolelo, ale nechtěla to komentovat. Nesnášela, když musela na něho byť jen krátce promluvit.
„Jsi unavená?" podíval se na ní. „Jsem. Nechte mne." otočila se k němu zády. Nechtěla ho vidět, ani slyšet.
„Ivetrine." pohladil jí po vlasech Ulrik.„Tebe to odmítání přejde, až tě pojmu za manželku."
„Nepřejde, protože se za vás neprovdám. Dobrou noc, pane úředníku." odvětila mu a zavřela oči. Když muž opustil místnost a zamknul, slza ji stekla z tváře.
Byla to slza pro Györgyho. Po ní spadly z očí další a další kapky smutku. „Kde jsi, lásko má? Kde se mi schováváš, můj milovaný? Zachraň mne z tohodle pekla, prosím. Přijď si pro mne co nejdříve, já už to nevydržím." zašeptala.

Pan úředník neslyšel její tichou prosbu, ale pláč, který mu zkazil den slyšel. Šel si spravit náladu do krčmy, kde se zase chvástal svým budoucím sňatkem s půvabnou dívkou. György sedící v koutě ho pozoroval až do pozdních hodin.
Kolem jedenácté hodiny Ulrik odešel a hoch chodil za ním. Díky tomu došel k staré schátralé chatce a v zavřeném okně ze zadu spatřil plačící Ivetrine schoulenou "v klubíčku". I když se trápila a měla uplakané oči, byla stále krásná.
„Tak ty stále brečíš?!" zařval na ní opilý muž.
„Nechte mne!" lekla se ho dívčina a schovala se pod peřinu. On jí však odkryl, lehl si na lůžko vedle ní a snažil se jí přitáhnout k sobě, ale ona se mu vysmekla a utekla do kuchyně.
On běžel za ní a v kuchyni se k ní více stisknul. I když se bránila, došlo k setkání jeho rtů s jejími. Stále se mu vzpírala, však neúspěšná byla její snaha.
György se na to naštěstí nemohl dívat,nebo spíš to nemohl poslouchat, vletěl do toho domu a Ulrika zpacifikoval. Vzal Ivetrine za ruku a utíkali pryč. Před tím ale zamkli, aby je pán Kertész nemohl pronásledovat. On pak marně křičel a bouchal na dveře.

Nedaleko té chatky se ona zastavila a objala svou lásku. Štěstím ze společného setkání se rozplakala.
„To je dobře, že si pro mne přišel!" položila mu hlavu na rameno.
„Už tě nikdy nepustím." řekl jí a políbil jí na čelo. Ona toužebně se na něho podívala a políbila ho.