Osudová záchrana

Karkulka Ivetrine

Druhý den šli milenci navštívit Györgyho babičku Mariku, tetu Daniellu a strýce Pála.
„To je milé překvapení!” byl překvapen muž, když otevřel dveře a uviděl svého milovaného synovce s jeho láskou.
„Kde se tu berete?”
„Přišli jsme vás pozdravit.” řekl György a pomohl Ivetrine s kabátem.
„Nazdar, Pále. Ráda tě vidím.” řekla mu naše hrdinka a podala mu ruku.
„Též tě rád vidím. Prosím, račte dál.”

Mládenec se příbuzenstvem pozdravil a pak své babičce představil svou lásku. Ta byla jí očarovaná hned napoprvé. Nejen její krásou, ale i příjemným vystupováním.
„Ráda vás poznávám, paní Polgárová.” řekla jí.
„Mne taky, slečno Gastonová nesmírně těší.” odvětila jí.
Chvilku si povídali o různých tématech. Potom se teta zeptala: „A co u vás nového?”
„Výborně, s Ivetrine jsme pozváni na ples.” odpověděl jí synovec.
„Kam?” ptala se babička.
„Do Meděru.”
„Máčejte mne vínem!” spráskla ruky stará žena. „Takovou dálku jenom kvůli plesu?”
„Ano.” usmál se její vnuk.
„Proto jsme taky.” pronesla dívka.
„Babi, máš ty červené šaty, které si nosila v mládí?” podíval se na ní György.
„Ty, které jsem zkrátila?”
„Ano, ty myslím.”
„To víš, že mám, György. Na co je potřebuješ?”
„Já ne, ale Ivetrine je potřebuje právě na ten ples.”
„Vždyť jsou staré.” rozmlouvala mu Marika.
„Ten ples je maškarní a tvůj šat je dobrý jako kostým Červené Karkulky.”
vysvětlil jí György.
„Za kterou jdu já.” přidala se k němu dívka.
„A ty si je chceš půjčit?” podívala se na mladou slečnu.
„Prosím, byla byste hodná.” poprosila jí kráska.
„Velmi ráda ti je půjčím. Ale je v tom šněrovačka,se kterou ti musí někdo pomoci.”
„Já to zvládnu. Poprvé mi můžete pomoct vy.” navrhla jí Ivetrine. Ta na to kývla a s Daniellou odešly do pokoje děvčat, kde si ona vyzkoušela "šaty na Karkulku."

„Děcko, ty seš jako lund.” pronesla paní Polgárová, když jí šnerovala.
„Štíhlá postava je v mé rodné Francii považována za symbol krásy.” poučila jí dívčina.
„Nevím, jaké jsou dívky v té nemravné zemi, ale ty jsi nádherná.” dodala a naposledy jí zavázala.
Ona přistoupila k zrcadlu. Kochala se tím pohledem a přitom si poslechla komentář paní Neméthové. „Skutecně okouzlující. Dlouhé vlasy, výrazné rysy, hezké oči, rty, ta snědost k tomu.”
„Mohu vám něco prozradit, dámy?” otočila se k nim. „Ve Francii a i v jiných zemích se opálená pokožka nepovažuje za krásnou. Když je žena opálená, všichni si myslí, že je to děvečka a ne dáma.”
Daniellu a její matku překvapila ta informace. Ještě víc však, že Ivetrine je snědá a rozhodně nepřipomíná služku.
„Půjdu se ukázat Györgymu.” řekla a odešla z místnost.
V jídelně seděl on a čekal na výsledek, který ho příchodu Ivetrine uchvátil.
„Co myslíš?” zeptala se ho.
„Pěkné. Ještě čepeček, maska a košíček a bude to nejlepší.” dodal a stále nespouštěl jí z očí svých.
„Ještě myslivec, na toho si zapomněl.” řekla mu.

„György?” zeptala se ho ona večer, když už byli po návštěvě doma.
„Ano?” netušil, o čem si chce povídat.
„Myslíš si, že budeme mít v lázních oddělené pokoje?”
„Jak znám tvou matku, budeme mít.” povzdechl si nad tím.
„A myslíš, že bude pan úředník/ malíř ho sdílet se mnou a ní?” zeptala se starostlivěji.
„Jestli už získal její sympatie.” pronesl.
„Bože, dej mé máti trochu rozumu.” řekla si pro sebe a přitulila se k němu.
On jí dal pusu na čelo a řekl: „Já tě však nikdy nezradím. Pamatuj si to, Ivetrine. I když budu spát jinde a budu jinde, nikdy se neprodám jiné ženě, než tobě.” slíbil jí.
„I když budu trávit čas s Kertészem, budu navždy jen tvá.” zašeptala mu a položila své rty na jeho.