(Ne)volná?

11. Hádka

Zahodila jsem knihu na postel a vstala. ,,A co si myslíš?! Že já potřebuju ochranu?! Nepotřebuju! A nepotřebuju tebe!" Zavrčela jsem.
_________________
Pohled Jenny

Jeho oči se změnily na vlčí. ,,Nech mě už na pokoji. Nepotřebuju tě.... a nechci tě!" Zavrčela jsem a byla si jistá, že tím jenom přilévám olej do ohně. A to mi dokázal i on sám, když se ke mě se stále vlčíma očima rozešel.

Nechtěla jsem couvat. Nebudu mu ukazovat, že jsem slabší než on. Proto jsem stále stála, ruce zatnula v pěsti a hlavu pozvedla. Stále jsem mu neústupně hleděla do očí.

Každý jeho krok, byl jako krok šelmy, která se přibližuje ke své kořisti.
Tak jo, jde z něj strach.

,,Nepřibližuj se ke mě!" Zavrčela jsem naštvaně. Nechci ho, nepotřebuju ho. Nechci ho ve svém životě.

Žaludek se mi stáhl, když se v jeho vlčích očích znovu zablýsklo.
Chtěla jsem couvnout, ale zamnou byla postel. Lehce jsem zakopla o nohu postele. Potom jsem postel obešla a docouvala ke zdi. Nešlo před ním necouvat. Naháněl mi strach.

Moje záda se natiskla na zeď.
,,Connore! Zastav!" Zavrčela jsem a dech se mi zarazil v krku, když dvěma velkýma krokama, stanul přímo přede mnou. Zvedla jsem zrak k jeho vlčím očím.

,,Nechceš? A nepotřebuješ?" Povytáhl obočí. Asi jsem byla šílená. ,,Nechci! A nepotřebuju tě!" Zavrčela jsem. Jeho blízkost mi začínala motat hlavu.

Aniž bych věděla, jak to udělal, mi přišpendlil ruce nad hlavou a já se trhaně nadechla.

,,Pleteš se, Jenny. Ty mě chceš. A hlavně potřebuješ." Zavrčel a tím mě naštval. Kopla jsem ho do kolene a on couvnul. Prudce jsem se otočila, o sto osmdesát stupňů, a kopla ho nohou do druhého kolene. Čekala jsem, že klesne na koleno, ale on stál. A vypadal v pohodě.

,,Nezvládneš se ani sama bránit." Dodal. Udělala jsem skoro to samý, jako před chvílí, jen jsem ho tentokrát kopla do hrudi. Zacouval o několik kroků a já k němu znovu přistoupila a tentokrát silněji ho kopla do kolene, přičemž na to koleno skutečně klesnul.

Zvedl ke mě hlavu a ušklíbl se. ,,A dál?" Povytáhl obočí. Zatímco nespouštěl oči z mých, se postavil a já lehce zaklonila hlavu, abych mu viděla do očí.

Chtěla jsem odběhnout.... jít pryč. Nebýt tady s ním. Jenže jeho ruku, která se objevila na mém zápěstí, mi v tom zabránila.

,,Pusť mě!" Zařvala jsem a chtěla se mu vykroutit. Jenže jediným jeho pohybem, jsem se ocitla přímo u něj. Nejistě jsem polkla.

Dech se mi dneska už podruhé zadrhl v krku, když se ke mě sklonil a tak byl až nebezpečně blízko mých rtů. A já se nesnášela za to, že jsem momentálně toužila po tom, aby mě políbil. Proto jsem neuhýbala a jen čekala.
Jenže on se ode mě zase odtáhl a pustil mé zápěstí. ,,Teď už nemůžeš říct, že mě nechceš. Protože chceš. Chceš, abych tě políbil." Zavrčel a seběhl schody. A já jenom zmateně zamrkala.
Tohle snad už ani nemůže myslet vážně?! Parchant jeden, já ho tak nesnáším! Potřeboval by, abych ho něčím přetáhla po hlavě... možná lopatou, nebo bych po něm možná jen mohla hodit nějakou z mých knich. A nebo ho prostě jen uškrtím, až bude spát, nebo udusím, nebo co já vím.
Nepatrně jsem sebou trhla, když se ozvalo prásknutí dveří. On odešel... konečně je ten idiot pryč.

Pohled Connora

Vyšel jsem z domu a sotva se zamnou dveře zabouchly, přeměnil jsem do vlčí podoby a sprintem se rozeběhl lesem, jen co mi síly stačily. Téměř jsem nestíhal uhýbat stromům, kamenům a přeskakovat klády, či jiný věci. Skoro jsem ani nezvládal vnímat, kam běžím.

Prudce jsem zastavil před potokem, jen na chvíli sklonil hlavu, abych se napil a potom jsem tím potokem proběhl a znovu se naplno rozeběhl lesem, ignorujíc celý moje okolí a jen jsem se snažil z hlavy dostat Jenny, aspoň na chvíli. Protože jsem v hlavě stále slyšel její hlas, její slova.... Nechci tě! A nepotřebuju tě!
Nevnímal jsem nic jinýho, jen ty slova, co mi stále dokola zněly v hlavě.

Proto pro mě nebylo žádný překvapení, když jsem vběhl do silnice. Ovšem tentokrát jsem i až moc pozdě zaznamenal troubení auta... a proto jsem zanaříkal bolestí, když se mi tělem rozlila prudká bolest, ztratil jsem pevnou půdu pod nohama a před očima se mi zatmělo.
Znovu jsem oči otevřel až ve chvíli, kdy jsem ležel mezi stromy, na kraji silnice a z auta vystupoval nějakej muž.

Vážně mě srazilo auto? Až tak moc jsem nedával pozor? A za to může Jenny... kdyby se nechovala tak, jak se chová, nikdy bych do tý silnici nenaběhl... nikdy bych se tak nenaštval. Ale je to i moje vina, dokážu se chovat jako debil.

Onen muž se ke mě přibližoval, takže jsem se za bolestnýho vrčení dostal na nohy a rozeběhl se do lesa... teda spíš jsem odkulhal do lesa, vzhledem k tomu, že moje levá přední packa byla dost pravděpodobně zlomená a taky jsem si jednoznačně prokousl jazyk. Tady se člověk nikdy nenudí, že?

Sotva jsem byl dostatečně daleko od silnice, lehl jsem si na zem a zavřel oči. A tak trochu jsem se znovu propadl do temnoty.

Vzbudil jsem se až ve chvíli, kdy jsem neležel na zemi... někdo mě nesl. A ten někdo, byl Tobias.... světe div se, ten vlk byl vždycky tam, kde jsem ho potřeboval.

,,Docela by mě zajímalo, jestli seš vážně až takovej šílenec, že jsi skočil pod auto? Co, to už začínáš bejt závislej na bolesti? Možná bysme ti měli najít nějakýho vlčího psychologa se zaměřením na vlky s poruchou osobnosti a neochotou počkat až jejich družky budou připravený na celoživotní vztah." Řekl a já ho mírně kousnul do ruky, protože tohle určitě nebylo vtipný, aspoň pro mě ne... a navíc žádný vlčí psychologové neexistovali, myslím.

,,No jo, tak sorry, ale to ty kvůli ní skáčeš pod auto. No nic, vezmu tě k tomu alfovi Peterovi a ty tam mile zůstaneš, dokud tvoje dost hnusně zlomená ruka, nebude v pohodě. A navíc máš taky dost pravděpodobně otřes mozku.... a taky dost pravděpodobně máš debilitidu, ale tos měl celej život, že jo?" Zasmál se a já protočil vlčí oči, zatímco jsem se ale v duchu smál.
____________
Měla jsem tu kapitolu už rozepsanou a jen jsem jí konečně dokončila. A zatím netuším, kdy bude další kapitola, ale snad brzy ❤️