Little Shy Ariel [CZ Translation]

Chapter 5 - Try

Po snídani je obvyklá rutina. Jdu na záhonky, pozdravím tátu a nesměle se usměju na Timmyho, pak vezmu zeleninu do centra a vrátím se. Ale jsem si super jistá vším tím co dělám a tím vším myslím ten nedostatek komunikace. Jasná věc, stydlivost mě v některých ohledech vždycky otravovala, skutečnost že nemám žádné přátele a ani si nemůžu udělat nové. Ale dnes... dnes je to horší. Dnes přemýšlím, že i lidé kteří mě znají se se mnou nepokoušejí mluvit, protože vědí že nedokážu vyslovit jedinou větu bez koktání a pocení. Vzdali to se mnou stejně jako já se sebou, aspoň v tomhle smyslu.

Pojďme si vzít například Timmyho. „Znali“ jsme se skoro rok ale nemyslím si že jsme spolu prohodili ani jediné slovo. Jen úsměvy. Nikdy se mě nesnažil přimět mluvit, jenom to přijal. Prostě se na mě usmívá místo pozdravu a to je celá komunikace mezi námi. Trapný ale zdvořilý úsměv.

Můj táta se mnou mluví ale to dělal od mého narození. Mluvil na mě i když jsem nemohla držet hlavu. Není těžké s ním nebo s mými sestrami mluvit protože jsem je znám celý svůj život ale ciznci.. Jsem prostě ochromená.

A to mě zrovna teď tak moc štve protože je tu tak moc lidí se kterými bych mohla mluvit, lidi které bych mohla potkat, přátelé které bych mohla mít... ale já ani nemůžu doufat. A mám toho tolik co říct, tolik nápadů a myšlenek. Ale nemůžu. Ani si nedokážu představit že mluvím s někým cizím.

Dokážu napsat všechno co cítím a chci říct, vytvářet těmito slovy hudbu. Napsala jsem tak moc písní, ale s kým se o tyto věci můžu podělit? Je to vůbec k něčemu když nikdo neslyší mé myšlenky zatímco je zpívám?

Přeju si abych mohla zavřít oči a předstírat že tu nikdo není, že jsem sama a prostě mluvit... ale já jsem si vždycky vědoma jejich přítomnosti.

Nevím proč se tak moc bojím, protože já si myslím že je to strach. Vím že mi neublíží, ale je tu něco co mě na lidech kteří mě sledují znervózňuje. Rozbuší se mi srdce a moje dlaně se začnou potit. Pamatuju si když jsem se měla poprvé vypořádat s novými lidmi v mém životě a jak vystrašená jsem byla. Táta mi říkal že to bude v pořádku, že si udělám přátele a že se budu mít skvěle, ale to se nestalo.

První věc co jsem viděla když jsem vešla do školy, držíc tátovu ruku protože už tehdy jsem se klepala, bylo pár starších dětí co se posmívaly a smály se dalšímu ubohému dítěti. Pak jsem byla představena mojí třídě a každý na mě zíral a zdálo se mi jako by mě sledoval celý svět, jako by čekali až udělám něco trapného a oni se mi budou smát.

Pamatuju si ten pocit, měla jsem ho celý rok. Měla jsem ho pokaždé co se se mnou někdo pokusil mluvit. Pořád to cítím. Tu paniku, že se něco stane, že ze sebe udělám hlupačku a ten někdo se mi bude smát lomeno nenávidět mě.

Moje rozumná část mi říká že je ode mě hloupé se tak cítít, ale snažím se to říct zbytku mě. Mému tělu a tomu dusivému pocitu, že se před někým topím a ta osoba mě jen nechá se utopit. A to jsou vlny ve kterých nedokážu plavat.

A dnes si pamatuju ten den ještě víc jasněji a přeju si, aby věci byly jiné a vím že je to zčásti kvůli Harrymu, protože se neodvážím mluvit s ním nebo s kýmkoliv. Mohla bych potkat tolik umělců které obdivuju, mám tu možnost ale pokaždé o ni přijdu. Protože se stydím.

Strávila jsem spoustu hodin v mém pokoji, s mou kytarou, skládáním. Vytvářením nové písně která by mi pomohla usměrňovat tyhle pocity které se dusí uvnitř mě. Pracuju opravdu tvrdě a opravdu dostanu song, který je o tom, že nedosáhnu pro pomoc. O potopení se a osamělosti. Ale když píseň dokončím, necítím se o moc lépe. Pořád se cítím nějak.. naštvaná. A nejhorší na tom je, že nemám nikoho, jen tátu. Všechny mé sestry jsou pryč a já jsem poslední zbylá. Moje sestry mě vždycky donutily otevřít se. Když jsem přišla ze školy, donutily mě jim všechno říct. Ale teď je nemám a opravdu tyhle věci nechci říkat tátovi. I když je to chápavý muž, nemyslím si že by mi pomohl.